Josemaría Escrivá Obras
282

Jeden dobrý křesťan, který velmi miloval Naši Paní, ale neměl valné teologické vzdělání, mi vyprávěl historku, kterou vám teď povím, protože přes všechnu naivitu má pro málo vzdělaného člověka jistou logiku.

Berte to, říkal mi, jako určitou smělost. Pochopte můj zármutek nad tím, co se dnes děje. Během přípravy nynějšího koncilu a v jeho průběhu bylo navrženo zařadit do programu téma Panny Marie. Téma! Copak takhle mluví děti? Copak je tohle nějaká víra, kterou věřící vždycky vyznávali? Odkdy je láska k nejsvětější Panně nějaké téma, na něž se povoluje zahájit disputaci?

Jestliže je něco neslučitelného s láskou, pak je to malichernost. Nezáleží mi na tom, jestli něco bude jasné nebo ne, kdyby to nebylo, pokračoval onen člověk, připadalo by mi to jako urážka naší svaté Matky. Diskutovalo se, zda je vhodné či nikoli nazývat Marii Matkou církve. Nechci se zabývat podrobnostmi. Ale nebude snad Matka Boží a tudíž matka všech křesťanů Matkou církve, která je přece sdružením všech těch, kdo byli pokřtěni a znovu se narodili v Kristu, Mariině synu?

Nechápu, pokračoval, odkud pramení malichernost, s níž se má nějak vymezovat tento titul Naší Paní. Jak jiná je víra církve! Téma nejsvětější Panny! Cožpak děti předkládají své matce téma lásky? Prostě ji milují a tím to končí. A jsou—li to hodné děti, patrně ji velmi milují. O nějakém tématu nebo hlavních bodech mluví cizí lidé, ti, kdo chladně zkoumají nějaký případ a vyjadřují se o nějakém problému. Až potud upřímný a zbožný, ale nespravedlivý povzdech onoho prostého a bohabojného člověka.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další