Josemaría Escrivá Obras
277

V epištole jsme četli: Ego quasi vitis fructificavi. Vyrašila jsem jak vinný keř a květy daly krásný a bohatý plod (Sir 24,23, Vulg.). Ať se naše srdce i srdce všech křesťanů naplní touto jemnou vůní, kterou je úcta k naší matce, a vede nás k velké důvěře v toho, jenž nad námi neustále bdí.

Já jsem matka dokonalé lásky, bázně, moudrosti a svaté naděje (Sir 24,24, Vulg.). To nám dnes připomíná Maria. Dává nám lekce o dokonalé lásce, o čistém životě, o citlivém a milujícím srdci, abychom se naučili věrně sloužit církvi. Není to jen tak ledajaká láska. Je to láska s velkým L. Nezná zradu, vypočítavost ani ochlazení. Taková láska je dokonalá, protože vychází z trojjediného Boha a k němu se i obrací, obrací se k Bohu, který je nejvýš dokonalý, nejvýš dobrý a nejvýš velkorysý.

Ale mluví se i o bázni. Nedovedu si představit větší bázeň než obavu, abychom se neodloučili od Lásky. Ale náš Pán a Bůh přece nechce, abychom byli malomyslní, bojácní, neschopni oběti. Chce, abychom byli stateční, odvážní, ohleduplní. Bázeň, o níž mluví posvátný text, nám připomíná jiný úryvek z Písma: Hledala jsem ... toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla (Pís 3,1).

Jestliže člověk nepochopí do hloubky, co znamená milovat Boha, může se stát, že se nechá vláčet něčím, co k Pánu nevede. Ztrácí ho tak z dohledu. Jindy je to Pán, kdo se skrývá. On jistě ví proč. Povzbuzuje nás tak, abychom ho o to horlivěji hledali. Když ho pak najdeme, radostně zvoláme: Uchopila jsem ho a už ho nepustím (Pís 3,4).

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další