Josemaría Escrivá Obras
267

Ostatní učedníci dojeli s lodí - nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket, a táhli síť s rybami (Jan 21, 8). Ihned kladou svůj úlovek k nohám Pána, protože mu přece patří. Proto, abychom pochopili, že lidské duše patří Bohu, že na tomto světě si je nikdo nemůže přivlastňovat, že apoštolát církve - jeho zvěstování i uskutečňování spásy - se nezakládá na autoritě jednotlivých osob, ale na Boží milosti.

Ježíš Kristus se třikrát po sobě ptá Petra, jako by mu chtěl dát možnost napravit trojí zapření. Petr se už ze svých chyb poučil. Vědom si své slabosti, je hluboce přesvědčen, že už bylo dost smělého vychloubání. Proto všechno odevzdává do Kristových rukou. Ano, Pane, ty víš, že tě miluji (Jan 21, 15—17). A co odpovídá Kristus? Pas mé beránky ... pas moje ovce (Jan 21, 15—17). Ne svoje, ne vaše, ale moje! Protože to on stvořil člověka, to on ho spasil, to on vykoupil každého jednotlivého člověka - znovu to opakuji - svou krví.

Když v 5. století útočili donatisté na katolíky, tvrdili, že není možné, aby hipponský biskup Augustin hlásal pravdu, protože byl dříve velkým hříšníkem. A sv. Augustin radil svým bratřím ve víře, jak na to odpovídat: Augustin je biskupem katolické církve, stará se o svůj úřad, ze kterého skládá účty Bohu. Poznal jsem ho jako dobrého člověka. Jestli je špatný, ví o tom, jestliže je dobrý, stejně ani pak nestavím svou naději na něm. Protože první, co jsem se v katolické církvi naučil, je nevkládat svou naději do žádného člověka.

Nekonáme svůj apoštolát. Co bychom mohli v takovém případě říkat? Je to apoštolát Kristův, protože tak to chce Bůh, protože tak nám to přikázal: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium (Mk 16,15). Chyby jsou naše, ovoce patří Pánu.

Odvaha mluvit o Bohu

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další