Podívejme se teď na jiný rybolov. Je to po utrpení a smrti Ježíše Krista. Petr třikrát zapřel svého Mistra a s pokorou a bolestí to oplakal, kohoutí zakokrhání mu připomnělo Pánovo varování a on z hloubi duše prosil o odpuštění. Zatímco v kajícnosti čeká na slíbené vzkříšení, dál vykonává svoji práci a chodí lovit ryby. Co se týče toho lovení ryb, často dostáváme otázku, proč se Petr a Zebedeovi synové vrátili k zaměstnání, které vykonávali dříve, než je Pán povolal. Byli skutečnými rybáři, když jim Ježíš řekl: Pojďte za mnou a já z vás udělám rybáře lidí. A těm, kteří se podivují, že se takto chovali, je třeba odpovědět, že nikdo apoštolům jejich práci nezakázal, vždyť to bylo početné a řádné zaměstnání.

Apoštolát, touha, která stravuje běžného křesťana, není něco odlišného od každodenní práce: mísí se do této práce a stává se příležitostí k osobnímu setkávání s Kristem. Když se při své práci namáháme bok po boku se svými příbuznými, můžeme jim pomáhat dojít ke Kristu, který nás všechny očekává na břehu jezera. Dříve než apoštolem je třeba být rybářem. A potom co apoštolem, zase rybářem. Stejné povolání jako předtím i potom.