Josemaría Escrivá Obras
263

Neustále káži o této nadpřirozené i lidské schopnosti, kterou náš Otec Bůh vkládá do rukou svých dětí: schopnost mít účast na Kristově vykupitelském díle. Jsem rád, když toto učení nacházím i v textech církevních otců. Sv. Řehoř Veliký píše: Křesťané odstraňují hady, když vykořeňují nabádáním k dobrému zlo ze srdcí druhých lidí ... Používáme vkládání rukou na nemocné, když si všimneme, že náš bližní polevuje v konání dobra, a nabídneme mu nejrozmanitějším způsobem pomoc a posílíme ho vlastním příkladem. Tyto zázraky jsou o to větší, že k nim dochází v duchovní oblasti, že přinášejí život ne tělu, ale duši. I vy, budete-li mít víru, budete s Boží pomocí takové zázraky konat.

Bůh si přeje, aby všichni lidé došli spásy. To je určitá výzva i zodpovědnost, která leží na každém z nás. Církev není útočištěm pro několik privilegovaných. Copak je církví jen nepatrná část světa? Církví je celý svět. Toto píše sv. Augustin a dodává: Ať půjdeš kamkoli, najdeš tam Krista. Dostal jsi za dědictví všechny končiny země, pojď, vládni nad nimi se mnou. Vzpomínáte si, jak to bylo s těmi sítěmi? Byly plné, až přetékaly, víc ryb se už do nich nevešlo. Bůh toužebně očekává, že se jeho dům naplní (srov. Lk 14,25), je to Otec, a má rád své děti u sebe.

Apoštolát v každodenním životě

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další