247

Mnoho lidí toto všechno dobře zná, pro někoho je to nové, pro všechny je to obtížné. Ale já, pokud budu živ, budu kázat, že je nezbytné mít ducha modlitby neustále, při každé příležitosti, v nejrůznějších situacích, protože Bůh nás nikdy neopouští. Myslet na Boží přátelství pouze jako na poslední prostředek není vůbec křesťanské. Zdá se nám snad normální nevšímat si osob, které máme rádi, a zanedbávat je? Jistě ne. K těm, které máme rádi, přece neustále zalétají naše slova, přání, myšlenky, je to jakási neustálá přítomnost těchto osob. Chovejme se tedy stejně k Bohu.

Budeme—li po celý den takto vyhledávat Boží přítomnost, stane se tento den jediným důvěrným rozhovorem s Bohem. Už jsem to říkal mnohokrát a mnohokrát jsem o tom i psal, ale rád to znovu opakuji. Pán nám dává na srozuměnou - svým příkladem - že takové chování je to pravé: neustálá modlitba od rána do večera a od večera do rána. Když se nám bude vše dařit, řekneme: díky, Pane! Když přijde těžká chvíle: Pane, neopouštěj nás! A Bůh, který je tichý a pokorný srdcem (Mt 11,29), neoslyší naše prosby a nezůstane vůči nim lhostejný, protože přece řekl: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte a otevře se vám (Lk 11,9).

Snažme se proto nikdy neztrácet na všechno nadpřirozený pohled, abychom dokázali za každou událostí vidět Boha: v tom příjemném i v tom nepříjemném, v radosti i … v zármutku nad smrtí milovaného člověka. Snažme se především o stálý rozhovor s naším Bodem Otcem, usilujme o to, mít Pána ve svém srdci. Není to žádná maličkost, něco bezvýznamného, je to projev vytrvalého duchovního života, pravého dialogu lásky. Je to praxe, která nám nezpůsobí žádnou duševní deformaci, protože pro křesťana by to mělo být něco tak samozřejmého jako tlukot srdce.

Modlitby ústní a vnitřní

Bod v jiném jazyce