Josemaría Escrivá Obras
245

Už jsme se tedy dostali na cestu modlitby. Jak pokračovat? Jistě jste si všimli, jak tolik lidí, mužů i žen, při modlitbě vypadá: jako by mluvili sami se sebou a se zalíbením si naslouchají. Je to jakési neustálé povídání, jakýsi monolog opakující problémy, které tyto lidi trápí, ale není tu žádná snaha udělat cokoli pro jejich vyřešení. Tito lidé jsou hnáni patrně nějakou klamnou představou, že je bude někdo litovat nebo obdivovat. Jako by se zdálo, že o víc ani neusilují.

Když chceme opravdu ulehčit svému srdci, otevřeně a upřímně vyslechneme rady lidí, kteří nás mají rádi, kteří nám rozumí: promluvíme s matkou, otcem, manželem, manželkou, bratrem nebo sestrou, s přítelem. Je to rozhovor, i když často nechceme toho tolik slyšet, spíše se chceme vypovídat, vyprávět, co se nám přihodilo. Začněme se takto chovat k Bohu, buďme si jisti, že nás vyslechne a odpoví nám. Budeme mu pozorně naslouchat a začneme pokorný rozhovor a důvěrně mu sdělíme všechno, co máme na srdci: své radosti, bolesti, naděje, svou nespokojenost, své úspěchy i neúspěchy, i ty nejbanálnější každodenní zážitky. Vždyť víme, že našeho nebeského Otce zajímá všechno, co se nás týká.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další