Josemaría Escrivá Obras
24

Chápeme štěstí, ke kterému jsme byli povoláni a vděčně přijímáme skutečnost, že všichni tvorové byli stvořeni Bohem a pro Boha z ničeho jako bytosti obdařené rozumem, jako lidé, i když tak často tento rozum ztrácíme, a jako bytosti nerozumné, které se pohybují po povrchu země nebo sídlí v jejich hlubinách, nebo brázdí nebeskou modř, některé dokonce hledí přímo ke slunci. Ale ve vší té nádherné různorodosti pouze my lidé —nemluvím tu o andělech— máme se svým stvořitelem jedno společné: svou svobodu. Můžeme Pánu vzdávat chválu, ale můžeme mu ji i upírat, tu chválu, které mu náleží jakožto tvůrci všeho toho, co je.

A v této možnosti volby spočívá jistá nevyjasněnost lidské svobody. Pán, který nás vroucně miluje, nás vyzývá a povzbuzuje k tomu, abychom volili dobře: Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít. Vyvol si tedy život, abys byl živ.

Zamysli se nyní —i já chci zpytovat své svědomí— zda volíš pevně a neochvějně život. Zda na přelaskavý Boží hlas, který tě povzbuzuje ke svatosti, odpovídáš svobodným ano. Podívejme se na Ježíše, jak mluví k lidem v palestinských městech i na venkově. Nechce se vnucovat. Chceš-li být dokonalý..., říká bohatému mladému muži. Onen mladík odmítl tuto jemně vyslovenou radu a Evangelium vypraví, že abiit tristis , odešel zarmoucen. Proto ho někdy nazýváme ave triste: ztratil radost, protože odmítl odevzdat svou svobodu Bohu.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další