239

Pohleďme na Ježíše Krista, který je naším vzorem, jakýmsi zrcadlem, v němž bychom se měli zhlížet, vidět, jak jedná při velkých příležitostech, a to i po vnější stránce. Co nám o něm říká evangelium? Mně osobně velmi oslovuje, jak se Kristus před velkými zázraky vždy utíká k Otci; i jeho příklad, když odchází na čtyřicet dní a čtyřicet nocí na poušť, aby se tam modlil před začátkem svého veřejného působení.

Je velmi důležité - promiňte mi, že to stále opakuji - pozorovat Mesiášovi kroky, protože přišel, aby nám ukázal cestu k Otci. S ním poznáme, jak posvěcovat i tu zdánlivě nejvšednější práci, naučíme se vše chápat z hlediska věčnosti a hlouběji pochopíme, jak tyto důvěrné hovory s Bohem potřebujeme. Naučíme se obracet se na něho, vzývat ho, chválit ho, děkovat mu, naslouchat mu nebo prostě být stále v jeho přítomnosti.

Už před mnoha lety jsem při úvahách o jednání svého Pána došel k závěru, že každý apoštolát je jakýmsi přebytkem duchovního života. Proto mi připadá velmi přirozený a zároveň nadpřirozený výjev evangelia, kde se vypráví, jak se Kristus rozhodl vybrat si prvních dvanáct učedníků. Sv. Lukáš vypráví, že před tím strávil celou noc v modlitbě s Bohem (Lk 6,12). A podívejme se na něho, když se v Betánii připravuje na vzkříšení Lazara. Zaplakal nad svým přítelem, pozvedl oči k nebi a řekl: Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel (Jan 11,41). Dal nám tím jasný příklad: jestliže chceme pomáhat druhým lidem, jestliže se upřímně snažíme je vést k tomu, aby našli pravý smysl svého života na zemi, je nutné, abychom se povzbuzovali modlitbou.

Bod v jiném jazyce