236

Přesvědčili jsme se, že láska nemá nic společného s onou karikaturou, s jakou se často tato hlavní křesťanská ctnost líčí. A tak tedy, proč takový požadavek, aby se o ní neustále kázalo? Objevuje e jako jakési povinné téma, ale je málo možností projevovat ji konkrétními činy?

Kdybychom se rozhlédli kolem sebe, patrně bychom se mohli myslet, že láska je jakousi jalovou ctností. Ale když budeme všechno posuzovat z nadpřirozeného hlediska, objevíme i kořen této jalovosti: nedostatek usilovného a neustálého důvěrného styku s naším Pánem, Ježíšem Kristem a nedbání na působení Ducha svatého v lidských srdcích. Prvním plodem Ducha svatého je právě láska.

Jeden z církevních otců používá několika rad apoštola "jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon" a dodává: "budeme-li milovat Krista, budeme pak lehčeji snášet slabosti druhých lidí, dokonce i nedostatky člověka, kterého ještě nemilujeme, protože není dobrý."

A tudy vede cesta vzhůru, kterou rosteme v lásce. Kdybychom si mysleli, že nejdříve se musíme cvičit v nějakých humanitárních akcích, při ošetřování nemocných, ale bez Boží lásky, mýlili bychom se. "Nezanedbávejme Krista kvůli starosti o nemocného bližního, neboť máme milovat nemocného kvůli Kristu."

Dívejme se stále na Ježíše, který aniž by přestal být Bohem, se ponížil a vzal ne sebe podobu služebníka, aby nám mohl sloužit, protože jen takto můžeme jít kupředu. Láska touží po spojení, po sjednocení s milovanou osobou: a když se sjednotíme s Kristem, přitáhne nás touha pomáhat mu v jeho životě odevzdanosti, nesmírné lásky, oběti až k smrti. Kristus nás staví před rozhodné dilema: prožít svůj život sobecky a osamoceně nebo ze všech sil sloužit.

Bod v jiném jazyce