Byl by naivní ten, kdo by si představoval, že požadavky křesťanské lásky se plní snadno. Něco úplně jiného vidíme v běžně denní práci a bohužel i v církvi. Kdyby láska nezavazovala k mlčení, každý by mohl široce vyprávět o rozdělení, útocích, nespravedlnostech, pomlouvání, pletichaření. Musíme to prostě připustit, ale snažit se tento stav napravovat, osobně usilovat o to, abychom nikoho neranili, nikoho nepoškodili, abychom se snažili o nápravu, aniž bychom někoho ničili.

Není to nic nového. Několik let po Nanebevstoupení Krista, když ještě působili skoro všichni apoštolové a obecně panovala vroucí víra a naděje, již tehdy začalo mnoho lidí scházet z pravé cesty a nežilo Mistrovu lásku. "Je-li mezi vámi žárlivost a spory", píše svatý Pavel Korinťanům, —"nejste dost tělesní, nechováte se lidsky? Říká-li totiž jeden: Já držím s Pavlem, druhý zase: Já s Apollem, nesmýšlíte po lidsku?". Píše jim, že nechápou, že Kristus přišel, aby všechna taková rozdělení odstranil: "Vždyť co je Apollos? A co Pavel? Jen služebníci, kteří vás přivedli k víře, a každý má jen tolik, kolik mu dal Pán."

Apoštol však nezavrhuje rozdílnost: každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden pro to, druhý pro ono. Ale tyto rozličné dary musí sloužit dobru církve. Chtěl bych teď prosit Pána —chcete—li, připojte se k této mé modlitbě— aby nedopustil, aby nedostatek lásky zasel v církvi rozkol. Láska je solí křesťanského apoštolátu, jestliže se sůl zkazí, jak budeme moci se vztyčenou hlavou vysvětlovat světu, že je tady Kristus?