Jedním z hlavních projevů lásky je pokora. Když se upřímně považujeme za pouhé nic, když chápeme, že bez Boží pomoci i ten nejslabší a nejhorší člověk by byl lepší než my, když jsme si vědomi toho, že jsme schopni všech možných chyb i všech možných ohavností, když jsme si vědomi toho, že jsme hříšníci, i když usilovně bojujeme, abychom se zbavili tolika nevěrností, jak potom můžeme smýšlet špatně o ostatních lidech? Jak bychom mohli živit ve svém srdci fanatismus, nesnášenlivost či povýšenost?

Pokora nás povede jako za ruku k co nejlepšímu jednání k bližním: to je všechny chápat, umět žít v míru se všemi lidmi, všem odpouštět, nevytvářet žádné hranice ani přehrady, jednat —vždy! — jako nástroj po jednotě s bližními, po vzájemném respektování práv každého člověka. Tento ohled k druhým může pak přerůst v pravé bratrství, které obráží stopu toho nejcennějšího v našem životě: jestliže jsme Boží děti, bratrství se neomezuje jen na nějakou frázi ani to není žádný planý ideál: je to ideál sice obtížný, ale dosažitelný.

My křesťané musíme ukázat všem lidem cynickým, skeptický, chladným i bázlivým, že taková láska je možná. Bude to snad těžké, protože člověk byl stvořen svobodný a záleží na něm, zda se v marném a trpkém odporu postaví proti Bohu nebo ne. Ale je to možné a je to i reálné, protože takové jednání plné lásky je nutně důsledkem lásky Boží a lásky k Bohu. Když všichni, ty i já, milujeme, miluje i Ježíš Kristus. A tak pochopíme celou hloubku a užitečnost bolesti, oběti, odevzdanosti v každodenním spolužití s druhými lidmi.