Svatý Lev Veliký říká, že za své božní bychom neměli považovat pouze lidi, s kterými nás pojí přátelské nebo příbuzenské svazky, nýbrž všechny lidi, s kterými máme společnou podstatu… Stvořil nás tentýž stvořitel, tentýž stvořitel nám dal duši. Všichni se těšíme z téhož nebe a z téhož vzduchu, stejně všem plynou dny i noci, ačkoliv jedni jsou dobří a druzí jsou špatní, jedni spravedliví a jiní nespravedliví. Bůh je přesto velkorysý a laskavý ke všem.

My Boží děti se snažíme praktikovat toto nové přikázání, církev nás učí, abychom sloužili a ne abychom se nechali sloužit, snažíme se milovat lidi novým způsobem, aby všichni poznali, že je to ovoce Kristovy milosti. Naše láska nemá co dělat se sentimentálním postojem ani s pouhým kamarádstvím ani s jakousi snahou pomáhat druhým, abychom si dokázali, že jsme něco lepšího. Láska znamená umět žít s bližním, ctít —znovu to zdůrazňuji— Boží obraz, který je v každém člověku, a snažit se, aby i on ho viděl, aby se dovedl obrátit ke Kristu.

Univerzálnost lásky znamená proto univerzálnost apoštolátu: skutky a pravdivý postoj z naší strany a záruka Boha, který chce, aby se všichni zachránili a došli k poznání pravdy.

Jestliže máme milovat i nepřátele —mám na mysli ty lidi, kteří nás pokládají za své nepřátele, já osobně necítím nepřátelství k nikomu ani k ničemu— tím spíše bude třeba milovat ty, kdo nám jsou nějak vzdáleni, ty, kdo nám nejsou příliš sympatičtí, ty, kdo svou řečí, kulturou nebo výchovou se zdají být proti tobě nebo proti mně.