Hlavní apoštolát, který bychom my křesťané měli konat, to nejlepší svědectví víry by bylo, kdybychom přispívali k tomu, aby dovládlo ovzduší pravé lásky. Když se opravdově nemilujeme, když dochází k útokům, pomluvám a roztržkám, kdo bude přitahován těmi, kdo tvrdí, že hlásají dobrou zprávu evangelia?

Je velice snadné a dokonce velmi módní ústy tvrdit, že milujeme všechny lidi, věřící i nevěřící. Ale jestliže člověk, který takto mluví, jedná špatně se svými bratry ve víře, pak pochybuji, že jeho jednání je něčím jiným než pokryteckým planým řečněním. Naopak, když v Kristově duchu milujeme ty, kdo jsou, jako my, dětmi téhož Otce, jsme spojeni stejnou vírou a jsme dědici téže naděje, naše srdce se povznáší a plane touhou po tom, aby našeho Pána poznali všichni lidé.

Když vám připomínám požadavky lásky k bližnímu, patrně si někdo pomyslí, že tato ctnost ve slovech, které jsem právě vyslovil, chybí. Není to pravda. Stravuje mě touha po spáse všech lidí a tak vás mohu ujistit, že s jistou hrdostí a bez falešného ekumenismu jsem byl velmi potěšen, když na posledním Druhém vatikánském koncilu nabývala konkrétní podoby s obnovenou intenzitou tato starost, aby se dostalo poznání těm, kdo jsou odloučeni od jediné Cesty, od Ježíše.