Nemít v nenávisti nepřítele, neoplácet zlým za zlé, vzdát se pomsty, odpouštět bez hněvu se tehdy považovalo, a považuje se to i dnes, neklamme se, za jednání neobvyklé, příliš hrdinské, nenormální. Taková je lidská nedokonalost. Ježíš Kristus, který přišel, aby spasil všechny lidi, a chce křesťany zapojit do tohoto svého vykupitelského díla, chtěl ukázat svým učedníkům —tobě i mně— velkou, pravou ušlechtilou a mocnou lásku: máme se navzájem milovat, jako miluje Kristus každého z nás. Pouze takto, když budeme napodobovat —při své vlastní nedokonalosti lidské— způsoby božské, podaří se nám otevřít své srdce všem lidem, milovat je způsobem vyšším, zcela novým.

První křesťané dokázali velmi dobře praktikovat tuto vroucí lásku, která přesahuje pouhou solidaritu nebo laskavost. Milovali se navzájem, byli k sobě laskaví, milovali se z celého —Kristova— srdce. Spisovatel Tertulián zaznamenal ve II. století komentář pohanů, kteří obdivovali chování tehdejších věřících, které bylo nadpřirozeně i lidsky velmi přitažlivé. Říkali: Hleďte, jak se milují.

Jestliže cítíš, že si nyní i ve svém denním životě tuto chválu nezasloužíš, že tvé srdce nereaguje na Boží požadavky, jak by mělo, snaž se to napravit. Přijmi výzvu svatého Pavla: prokazujte dobro všem, ale zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny, těm kdo patří k mystickému Tělu Kristovu.