Pane, proč nazýváš novým toto své přikázání? Jak jsme právě slyšeli, láska k bližnímu byla předepsána již ve Starém Zákoně, a jistě si vzpomínáte, že Ježíš hned na začátku svého veřejného působení tento požadavek s božskou velkorysostí ještě rozšiřuje: slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.

Pane, dovol, abychom se znovu zeptali: proč stále nazýváš novým toto přikázání? Onen večer, několik hodin před obětí na kříži, v srdečném rozhovoru s těmi, kdo přes své slabosti a chyby, stejné jako ty naše, s tebou, Pane, přišli až do Jeruzaléma. Ty jsi nám jasně řekl, jak mám milovat: jako já jsem miloval vás. Apoštolové jistě porozuměli, vždyť byli sami svědky tvé nezměrné lásky!

Mistrův příkaz i příklad je jasný a srozumitelný. Své učení potvrzoval skutky. Nicméně si často myslím, že po dvaceti stoletích je to stále ještě přikázání nové, protože jen málo lidí se je snaží praktikovat. Ostatní lidé, většina, je raději nebrala a nebere na vědomí. Zcela sobecky docházejí k závěru: nač ještě další komplikace, mám toho svého až dost.

Takový postoj křesťanský není. Jestliže vyznáváme tutéž víru, jestliže chceme opravdu kráčet v zřetelných stopách, které zde na zemi zanechaly Kristovy kroky, nesmíme se spokojit s tím, že budeme chránit ostatní lidi od zla, které si nepřejeme sami pro sebe. Je to sice hodně, ale je to i málo, když víme, že míra naší lásky je definována Ježíšovým chováním. A ještě víc. On sám nenavrhuje tuto normu jednání jako nějaký vzdálený cíl, jako vyvrcholení celoživotního úsilí. Je to, musí to být, znovu to opakuji, abyste si to mohli převést na konkrétní úmysly, výchozí bod, protože náš Pán lásku klade na první místo jako jisté znamení: podle toho poznají, že jste moji učedníci.