Josemaría Escrivá Obras
220

Měli bychom růst v naději, protože tak se upevní i naše víra, pravá podstata toho, v co doufáme a přesvědčení o věcech, které nevidíme. Měli bychom růst v této ctnosti, to je prosit Pána, aby v nás rozhojnil svou lásku, protože můžeme opravdově doufat v to, co ze všech svých sil milujeme. A milovat Pána stojí za to. Jistě víte stejně dobře jako já, že zamilovaný člověk se odevzdává s jistotou, vstřícně, když srdce bují ve vzájemné shodě. A co boží láska? Nevíte, že Kristus zemřel za každého z nás? Ano, pro toto naše ubohé, malé srdce se Ježíš obětoval, aby je spasil.

Pán k nám často mluví o odměně, kterou nám získal svou smrtí a svým vzkříšením. Já odcházím připravit vám místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cílem naší pozemské cesty je nebe. Ježíš Kristus nás předešel a tam ve společenství se Svatou Pannou a svatým Josefem —kterého si velmi vážím— anděly a svatými, čeká na náš příchod.

Vždycky se vyskytovali lidé —i v dobách apoštolů— kteří se snažili křesťanům vzít naději. Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kristus. A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je i naše víra.... Skvělé na naší cestě —Ježíš, cesta, pravda a život je, že je bezpečnou zárukou, že skončí ve věčném štěstí, jestliže se od Krista neodloučíme.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další