Když svolíš, aby tvou loďku řídil Bůh, aby se stal jejím pánem, získáš velkou jistotu. I když se bude zdát, že tam není, že usnul, že se nestará, i když v naprosté tmě propukne bouře. Sv. Marek vypráví, že v podobné situaci se ocitli i apoštolové; Ježíš, když viděl, jak se namáhají s veslováním, protože vanul vítr proti nim, k ránu šel k nim, kráčel po moři… Vzmužte se, to jsem já, nebojte se. Vstoupil k nim na loď a vítr ustal.

Drazí synové, na světě, se děje tolik věcí… Mohl bych vyprávět o trápení, utrpení, špatném zacházení, mučení, dokonce i o hrdinství mnoha lidí. Máme dokonce dojem, že Ježíš spí, že nás neslyší. Ale sv. Lukáš vypráví, jak se Pán chová ke svým apoštolům: zatím co se -učednici- plavili, usnul. Tu se snesla na jezero větrná bouře, vlny se hnaly přes ně a octli se v nebezpečí. Přestoupili proto k němu, budili ho a volali: Mistře, hyneme! Probudil se, pohrozil větru a rozbořeným vlnám, i ustaly a zavládlo ticho. Jim pak řekl: Kde je vaše víra?

Jestliže se mu dáme, on se dá nám. Je jen třeba mít v našeho Mistra naprostou důvěru, je třeba odevzdat se mu velkoryse do rukou, dát mu najevo svými činy, že naše loďka je jeho, že chceme, aby se vším, co máme, nakládal podle svého.

Končím a prosím o přímluvu svatou Pannu Marii: ať žijeme z víry, jsme vytrvalí v naději, ať setrváváme spojeni s Ježíšem Kristem, ať ho opravdově milujeme, ať s radostí prožíváme dobrodružství Lásky, protože jsme přece zamilovaní do Boha, ať necháme Krista vstoupit do naší ubohé loďky a ať zmocní našeho srdce jako Pán a Bůh, ať mu upřímně dáváme najevo, že se budeme neustále snažit vyhledávat jeho přítomnost, ve dne v noci, protože on nás povolal k víře: ecce ego quia vocasti me, a my jsme šli do jeho ovčince za hlasem Dobrého Pastýře, s jistotou, že pouze v jeho stínu najdeme opravdové časné i věčné štěstí.