Ať jsme kdekoli, Pán nás vybízí: buď bdělý! Podporujme proto ve svém svědomí nadějeplné touhy po svatosti, uskutečňované skutky. Můj synu, dej mi své srdce, šeptá nám Pán do ucha. Přestaň si stavět vzdušné zámky, odhodlej se otevřít své srdce Bohu, protože pouze v Něm nalezneš skutečný důvod pro svou naději a pro konání dobra pro druhé. Když člověk nebojuje sám se sebou, když rezolutně neodmítne nepřátele, které má v sobě —pýchu, závist, žádostivost těla i očí, spoléhání na sebe, ztřeštěnou dychtivost po požitkářství— když u člověka neexistuje tento vnitřní zápas, i ty nejušlechtilejší ideály zvadnou jako květ trávy: vyjde palčivé slunce a sežehne trávu, její květ opadne, a je po celé její kráse. Potom v té nejmenší skulině vyraší malomyslnost a smutek jako škodlivý a útočný plevel.

Ježíš se nespokojuje jen s jakýmsi váhavým souhlasem. Chce na nás, a má na to právo, abychom kráčeli po své cestě energicky, neustupovali před obtížemi. Vyžaduje rozhodné, konkrétní kroky, protože jen nějaké obecné úmysly nebývají k něčemu. Takové ty málo určité úmysly mně osobně připadají jako klamné iluse, které se snaží umlčet Boží volání, které srdce cítí, je to jen bludička, slabý ohýnek, který ani nepálí ani nehřeje, a který mizí stejně prchavě, jako vzplanul.

Proto, když uvidím, že jednáš rozhodně, budu věřit, že tvé úmysly, abys dosáhl cíle, jsou upřímné. Konej dobro, přemýšlej o své každodenní práci v každém okamžiku, usiluj o spravedlnost, zvláště v tom prostředí, kde se pohybuješ, i kdybys měl padat únavou; úsilím o co největší dokonalost při této práci, svým pochopením, svým úsměvem, svým křesťanským postojem. A to vše pro Boha, pro jeho slávu, s pohledem upřeným vzhůru, v touze po pravé vlasti, protože pouze tento cíl stojí za všechnu námahu.