Bůh nás nestvořil proto, aby tady vybudoval město k trvalému pobytu, protože tento svět je cestou do světa jiného, které je místem pobytu, kde není žádné trápení. Ale my, Boží děti, bychom si neměli nevšímat pozemských záležitostí a práci, ke které nás postavil Bůh, musíme posvěcovat, naplňovat ji svou vírou, tou jedinou, která přináší pravý pokoj, pravou radost lidem a vnáší tento pokoj i radost i do každého prostředí. O této myšlence mluvím ve svých kázáních od roku 1928: je velice zapotřebí pokřesťanšťovat celou naši společnost, přinášet do všech společenských vrstev nadpřirozený smysl, to je, všichni musíme usilovat o posvěcování své denní práce, povolání nebo zaměstnání. Tak se každé lidské konání osvítí novou nadějí, která přesahuje čas i pomíjivost všeho pozemského.

Křtem jsme se stali nositeli Kristova slova, které uklidňuje, které osvěcuje a utěšuje zraněné svědomí. A aby mohl Pán v nás a skrze nás působit, musíme mu říci, že jsme odhodláni každý den bojovat, i když jsme slabí a neužiteční, i když pociťujeme nesmírnou tíži svých vin a své lidské slabosti. Měli bychom mu stále opakovat, že mu důvěřujeme, že se spoléháme na jeho pomoc: bude—li to nutné, jako mu důvěřoval Abraham, ačkoli už nebylo naděje. A tak budeme pracovat s novým úsilím a budeme učit lidi, aby dokázali být vyrovnaní, osvobození od nenávisti, podezřívavosti, zaostalosti, nepochopení, pesimismu, protože Bůh přece zmůže všechno.