Josemaría Escrivá Obras
208

Jistě je na tomto světě hodně lidí bázlivých a lehkovážných, ale je i mnoho lidí čestných, kteří hnání nějakou vznešenou myšlenkou —i když ne nadpřirozených důvodů ale z lidskosti— čelí řadě strádání a velmi obětavě slouží druhým, pomáhají jim v jejich utrpení a potížích. Velice si vážím takových lidí, ba dokonce obdivuji houževnatost těch, kdo odhodlaně pracují pro nějaký ušlechtilý ideál. Nicméně cítím povinnost připomenout, že všechno, co tady podnikáme, když je to díle výhradně naše, nese znamení pomíjivosti. Přemýšlejte nad slovy Písma: I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není.

Tato pomíjivost ovšem naději nedusí, naopak, když uznáme omezenost a rizika světských iniciativ, pak tato práce otevře cestu k pravé naději, která povznáší každou lidskou práci a činí z ní místo pro setkání s Bohem. Tak se tato práce osvítí věčným světlem, které zahání temnoty zklamání. Ale jestliže si z časných plánů uděláme absolutní cíl, nebudeme myslet na věčnost a na to, proč jsme byli stvořeni —abychom milovali a chválili Pána a byli s ním posléze v nebi —pak i ty nejskvělejší záměry mohou vést ke zradě a dokonce k pokořování lidí.

Vzpomeňte si na prosté a známé zvolání svatého Augustina, který musel zakusit tolik hořkosti, dokud nepoznal Boha a hledal štěstí mimo Něho: Stvořil jsi nás pro sebe, Pane, a naše srdce je nepokojené, dokud nespočine v Tobě. Snad neexistuje v lidském životě nic tragičtějšího než zklamání, způsobené falešným pojetím naděje nebo jejím falšováním, když naděje je vkládána jen jako nějaké očekávání, které nemá jako konečný cíl nekonečnou Lásku.

Jistota, že se cítím Božím synem, že vím, že jím jsem, mne plní —a přeji to i vám— opravdovou nadějí, která je sice ctností nadpřirozenou, ale vlita do lidských tvorů se přizpůsobuje lidské přirozenosti a je ctností velice lidskou. Jsem šťasten při pomyšlení na nebe, kterého dosáhneme, budeme—li věrni až do konce, jsem šťasten při pomyšlení na blaženost, ke které dospějeme, quoniam bonus, protože můj Bůh je dobrý a jeho milosrdenství je věčné. Toto přesvědčení mi pomáhá chápat, že pouze to, co nese Boží stopu, má nesmazatelné znamení věčnosti a nepomíjitelnou cenu. Proto mě naděje neodtrhuje od věcí tohoto světa, ale přibližuje mi je a chápu je novým křesťanským způsobem, který se snaží ve všem odhalovat vztah padlého lidstva, Boha Stvořitele a Boha Vykupitele.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další