Josemaría Escrivá Obras
207

Mnoho lidí omílá už poněkud omšelou frázi, že naděje umírá jako poslední, jako by naděje byla jen jakousi pomůckou, aby se dalo žít bez komplikací, bez výčitek svědomí, nebo jako by to bylo něco, co člověku umožní, aby na neurčito odkládal nápravu svého jednání i úsilí o jakékoli vznešeně cíle, a hlavně cíl nejvyšší spojení s Bohem.

Řekl bych, že je to cesta, jak zaměňovat naději a pohodlnost. V podstatě tady nejde o snahu o skutečné dobro, ani duchovní, ani hmotné. Nejvyšší úsilí některých lidí se omezuje na to, aby se tito lidé vyhnuli čemukoliv, co by mohlo narušit jejich klid —zdánlivý ovšem—, klid průměrného života. Bojácný, bázlivý a netečný člověk pak překypuje rafinovaným sobectvím a je spokojen s tím, že dny, roky budou plynout sine spe nec metu, bez jakéhokoliv snažení, které by vyžadovalo nějaké úsilí, bez zneklidňujícího zápasu; pro takové lidi je důležité vyhnout se riziku nepříjemnosti a slz. Člověk pak ovšem nemůže něco dostat, když promarní přání to něco mít ze samého strachu, že získání této věci bude náročné.

Jsou také lidé, kteří povrchně —dokonce se zdáním předstírané kultury nebo vědy— redukují naději na jakési poetické sny. Jsou neschopni poctivě se vyrovnat se svým svědomím a rozhodnout se pro dobro a proto omezují naději na pouhé plané naděje, na jakýsi utopický sen, na pouhou útěchu v těžkých životních starostech. Taková naděje —je to ovšem falešná naděje— se pro takové lidi stává povrchní touhou, která není k ničemu.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další