Josemaría Escrivá Obras
204

Víra by neměla jen hlásána, ale hlavně praktikována. Snad nám k tomu často chybí síly. Tehdy —znovu se uchylujeme k evangeliu— jednejte jako otec posedlého chlapce. On chce, aby jeho syn byl zachráněn, doufá, že ho Kristus vyléčí, ale není schopen uvěřit v takové štěstí. A Ježíš, který vždy vyžaduje víru, protože zná váhavost tohoto člověka, ho předejde a říká mu: Všechno je možné tomu, kdo věří. Všechno je možné: budete všemohoucí! Ale musíte mít víru. Onen člověk cítí, že jeho víra kolísá, obává se, že tento nedostatek důvěry bude zábranou synova uzdravení. A tak pláče. Za takový pláč bychom se neměli stydět: je plodem Boží lásky, kajícné modlitby, pokory. A otec toho chlapce zvolal v slzách: Ó Pane, já, věřím! Pomoz mé slabé víře.

Stejnými slovy to říkáme i my, když končíme tuto chvíli meditace. Pane, já věřím. Byl jsem vychován v tvé víře, rozhodl jsem se jít za tebou. Často jsem tě ve svém životě prosil o slitování. A často jsem považoval za nemožné, že bys mohl udělat tolik zázraků v srdcích svých dětí. Pane, já věřím. Ale pomoz mi, abych věřil více a lépe!

Obraťme se se svou prosbou i na Pannu Marii, Boží matku i matku naši, která je učitelkou víry: Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další