Vraťme se k Evangeliu a zastavme se u toho, co nám vypráví svatý Matouš v 21. kapitole. Vypráví, že Ježíš když se zase ráno vracel do města, dostal hlad. U cesty uviděl fíkovník a šel k němu. Jaká radost, Pane, vidět tě, jak máš hlad, vidět tě žíznícího u studny v Sycharu!. Vidím v tobě perfectus Deus, perfectus homo, opravdového Boha, ale i opravdového člověka, který má stejné tělo jako já. Sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka, abych já nikdy nezapochyboval, že mě chápe, že mě má rád.

Měl hlad. Až budeme cítit únavu —v práci, při studiu, při apoštolské práci— až budeme na obzoru vidět tmavé mraky, obraťme zrak na Krista, na Krista laskavého, na Krista unaveného, na Krista hladového a žíznícího. Jak se, Pane, snažíš, abychom tě pochopili! Jak se snažíš, abychom tě milovali! Ty se nám ukazuješ, jako bychom to byli my sami ve všem kromě hříchu, abychom cítili, že s tebou můžeme zvítězit nad svými špatnými sklony, nad svými hříchy. Protože pak nevadí ani únava, ani hlad, ani žízeň, ani slzy. I Kristus byl unaven, měl hlad, žízeň, plakal. To, co je důležité, je úsilí —láskyplný zápas, protože Pán je přece neustále s námi —o plnění vůle nebeského Otce.