Nyní nám bude vyprávět jinou dojemnou scénu svatý Matouš: Přistoupila k němu zezadu jedna žena, která trpěla krvácením dvanáct let, a dotkla se střapce jeho šatů. Byla to žena opravdu velmi pokorná. Řekla si totiž: jestli se dotknu jen jeho šatů, budu uzdravena. Vždy se najdou nemocní, kteří podobně jako Bartimaios, snažně prosí s velkou vírou a kteří nemají zábrany své vyznání vykřikovat nahlas. Ale všimněte si, jak na Kristově cestě nenajdeme dvě stejné osoby. Víra této ženy je také velká, ale ona nekřičí: přiblíží se, aniž by si jí někdo všiml. Stačí jí zlehka se dotknout Ježíšova šatu, protože si je jistá, že bude uzdravena. Sotva to udělá, náš Pán se otočí a podívá se na ni. Ví, co se děje v jejím srdci, reaguje na její jistotu: buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.

Dotkla se zlehka okraje šatu, přiblížila se s vírou, uvěřila a poznala, že byla uzdravena… A Tak i my, jestliže chceme být spaseni, dotýkejme se s vírou Kristova oděvu. Víš, jaká musí být naše víra? Pokorná. Kdo jsi ty, a kdo jsem já, abychom si zasloužili Kristovo volání? Kdo jsme, abychom mu mohli být tak blízko? Stejně jako té ženě v zástupu lidí i nám nabídl Pán příležitost. A nejen dotýkat se zlehka jeho šatu nebo okraje jeho pláště, jeho lemu. My máme jeho celého. On se nám dává celý, se svým tělem, svou krví, svou duší a svou Božskou přirozeností. Požíváme ho každý den, můžeme s ním důvěrně rozmlouvat, jako rozmlouvá dítě s otcem, jako se rozmlouvá s Láskou. A to je pravda. To nejsou žádné výmysly.