Josemaría Escrivá Obras
196

Ježíš se tedy zastavil a řekl, ať ho zavolají. A některý z těch lepších, kteří ho obklopovali, mu řekl: buď dobré mysli, volá tě. To je křesťanské povolání. Ale Boží volání nebývá jen jedno jediné. Pán nás přece volá v každém okamžiku našeho života —říká nám— vyjdi ze své lenosti, ze své pohodlnosti, ze svého sobectví, ze svých nedůležitých problémečků. Odlep se od země, nebuď takový nanicovatý, bezvýznamný, beztvarý! Získej nadpřirozenou výšku, rozměr i nadpřirozený pohled.

Ten člověk odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Odhodil plášť! Nevím, zda jsi byl ve válce. Před mnoha lety jsem míval příležitost kráčet po bitevním poli několik hodin po skončení bitvy. Ležely tam na zemi odložené přikrývky, polní láhve a batohy plné rodinných památek —dopisů, fotografií milovaných osob... A tyto věci nepatřily poraženým, ale vítězům. To všechno se ukázalo jako přebytečné a překáželo jim, aby mohli běžet co nejrychleji a napadnout nepřátelský zákop. Jako Bartimaiovi, aby mohl běžet za Kristem.

Nezapomínej, že dojít až ke Kristu vyžaduje oběť, znamená to odhodit všechno, co překáží: přikrývku, batoh, polní láhev. I ty musíš jednat stejně v životním boji za Boží slávu, v tomto boji lásky a pokoje, který se snažíme vést o rozšíření Božího království. Kvůli službě Církvi, Římskému veleknězi i lidem musíš být odhodlán vzdát se všeho, co je přebytečné, zůstat bez přikrývky, která by chránila v chladných nocích, bez milovaných památek na rodinu, bez občerstvující vody. Bude to lekce víry, lekce lásky. Protože Krista je třeba milovat pravě takto.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další