Na všechno bychom měli dívat Božíma očima, nacházet nadpřirozené hledisko a počítat s tím, že Ježíš využívá i našich slabostí, aby tím víc zazářila jeho sláva. Proto když cítíme, jak se do vašeho svědomí plíží sebeláska, únava, malomyslnost, když dorážejí vášně, rychle se vzpamatujete a naslouchejte našemu Mistru, neděste se toho, jací vlastně my lidé jsme, své osobní slabosti budeme muset snášet do konce života.

Taková je cesta každého křesťana. Je tedy třeba bez ustání, s pevnou a pokornou vírou volat: Pane! Ty se na mne nemůžeš spolehnout, ale já na tebe spoléhám. A až budeme ve své duši tušit lásku, soucit a něhu, s kterou se na nás Ježíš Kristus dívá, protože on nás nikdy neopustí, pochopíme v celé hloubce apoštolova slova: virtus in infirmitate perficitur; s vírou v Pána, přes své vlastní slabosti —dokonce i se svými slabostmi— zachováme věrnost svému Bohu Otci a tak zazáří Boží moc a bude nám pomáhat i přes naši slabost.