Josemaría Escrivá Obras
19

Každý člověk by se měl ve svém soukromí, ve svém chování, ve styku s ostatními lidmi, při práci snažit být neustále v Boží přítomnosti, hovořit s Bohem, aniž by to bylo nějak zjevně vidět. Lépe řečeno, nejsou slyšet slova, ale to, co lze pozorovat, je úsilí a vytrvalost, s jakou plníme své úkoly, ať jsou důležité nebo ne. Kdybychom to nedělali, byli bychom málo důslednými Božími dětmi, protože bychom promarňovali prostředky, které nám poskytuje Boží prozřetelnost, abychom dospěli k plné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost.

Během poslední španělské války jsem hodně cestoval, abych jako kněz posloužil chlapcům na frontě. V jednom zákopu jsem jednou vyslechl útržek rozhovoru, který se mi vryl do paměti. Bylo to u Teruelu, jeden mladý voják charakterizoval jiného, zřejmě nerozhodného, bázlivého chlapce: to není celý člověk! Velmi by mě rmoutil, kdyby se o komkoliv z vás mohli právem říkat, že jsme nedůslední, že jsme lidé, kteří tvrdí, že jsou křesťané a chtějí jimi být, chtějí být svatí, ale kteří jisté věci zanedbávají, neboť při plnění svých povinností neprojevují Bohu svou lásku ani svou synovskou oddanost. Kdyby tomu bylo tak, také bychom nebyli, ani ty ani já, celými křesťany.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další