Když přece jen upadneme, musíme zase rychle vstát. S pomocí Boží je třeba co nejdříve litovat, vykonat zadostiučinění, tak aby se z momentální porážky stalo velké vítězství Ježíše Krista.

Zvykněte si také bojovat daleko od "hlavní zdi pevnosti". Nelze totiž balancovat na hranici hříchu. Musíme se rezolutně vyhýbat dobrovolné příležitosti ke hříchu (in causa), musíme od sebe zahánět sebemenší nelásku a stále usilovat o křesťanský apoštolát, pro který je čistota nutným předpokladem a také jedním z nejcharakterističtějších plodů. Kromě toho bychom měli svůj čas naplňovat intenzivní a odpovědnou prací, uvědomovat si stále Boží přítomnost, protože nesmíme nikdy zapomínat, že jsme byli vykoupeni za velkou cenu a že jsme chrámem Ducha svatého.

A jaké rady bych vám měl ještě dát? Využívejte všech prostředků, jichž využívali křesťané snažící se opravdově následovat Krista, i ti první, které k tomu povzbuzoval sám Kristus: pravidelné setkávání s Pánem v eucharistii, synovská modlitba k nejsvětější Panně, pokora, zdrženlivost, ovládání smyslů - protože není dovoleno dívat se na to, co není dovoleno chtít - a pokání.

Patrně mi na to řeknete, že je to vlastně křesťanský život v kostce. Samozřejmě nelze oddělovat čistotu, která je láska, od naší víry, jež je křesťanská láska, neustálé milování Boha, který nás stvořil, vykoupil a který nás stále vede za ruku, i když si to často ani neuvědomujeme. Nemůže nás opustit. Sión řekl: "Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl." Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu! (Iz 49,14—15) Nenaplňují vás tato slova nesmírnou radostí?