Josemaría Escrivá Obras
176

Našeho Pána Ježíše Krista často za jeho pozemského života uráželi, zahrnovali ho všelijakými pomluvami. Vzpomínáte? Říkají o něm, že se chová jako výtržník, a tvrdí, že je posedlý zlým duchem (srov. Mt 11,18). Jindy si špatně vykládají projevy jeho veliké lásky a obviňují ho, že se přátelí s hříšníky (srov. Mt 9,11).

Později mu vyčítají, že stoluje s bohatými (srov. Lk 19,7), vyčítají to jemu, který je tak střídmý a skromný. Také ho pohrdavě nazývají fabri filius (Mt 13,55), syn tesařův, a myslí to jako urážku. Ježíš dovoluje, aby ho nazývali pijanem a žroutem... Dopouští, aby byl obviňován ze všeho, kromě jediné věci: že není čistý. V takovém případě zavírá lidem ústa, protože nám chce dát příklad bez poskvrny, obdivuhodný příklad neposkvrněnosti, čistoty, která dovede zapálit světlem lásky celý svět a očistit ho.

Velmi rád mluvím o ctnosti čistoty a uvažuji přitom, jak jednal náš Pán. Projevoval v této ctnosti velkou jemnost. Všimněte si vyprávění s. Jana, když Ježíš fatigatus ex itinere sedebat sic supra fontem (Jan 4,6), unavený chůzí, posadil se... u té studny. Všimněte si: Ježíš Kristus, perfectus Deus, perfectus homo, je unaven chůzí a apoštolskou prací. Jistě se to někdy stalo i vám: jste unaveni a máte pocit, že už nemůžete dál. Je dojemné vědět, že i Mistr je unaven. Kromě toho má hlad. Učedníci šli do sousední vesnice sehnat něco k jídlu. Ježíš má také žízeň.

Ale víc než tělesná únava ho stravuje touha po spáse duší. Proto, když přichází hříšná samaritánská žena, kněžské Kristovo srdce překypuje touhou získat tuto ztracenou ovci a zapomíná na únavu, na hlad i žízeň.

Když Pán konal toto velké dílo lásky, vrátili se apoštolové z města a mirabantur quia cum muliere loquebatur (Jan 4,27), divili se, že mluví se ženou. Jaká starost! Jaká láska ke krásné ctnosti čistoty, která nám pomáhá, abychom dokázali být silnější, pevnější, plodnější, schopnější pracovat pro Boha, abychom byli schopnější všeho velkého.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další