Láska, která je jakýmsi velkorysým přeháněním spravedlnosti, vyžaduje nejprve plnění povinnosti: začne se spravedlností, pak větší spravedlností… Ale láska vyžaduje hodně velkou povinnost, hodně velkou ohleduplnost, hodně velkou úctu, hodně velkou vlídnost, jedním slovem následovat apoštolskou radu: Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon (Gal 6, 2). Tedy ano: plníme Ježíšovo přikázání, když plně milujeme.

Pro mě neexistuje jasnější příklad spojení spravedlnosti a lásky, než je chování matek. Milují stejnou láskou všechny své děti, a právě tato láska je vede k tomu, že s nimi jednají různě - nestejně spravedlivě - neboť každé dítě je jiné. Tak i ve vztahu k vašim bližním bude láska zdokonalovat a doplňovat spravedlnost. Budeme se chovat různě k různým lidem, budeme se přizpůsobovat jejich konkrétním poměrům, abychom mohli dávat radost tomu, kdo je smutný, vědění tomu, kdo nemá vzdělání, přátelství tomu, kdo se cítí osamělý… Spravedlnost působí, že každému dáváme to, co mu patří, což není stejné jako dávat všem totéž. Utopické rovnostářství bývá zdrojem těch, kdo největších křivd.

Abychom dokázali vždy jednat jako milující matky, musíme se snažit zapomínat sami na sebe, toužit jen po tom, abychom sloužili druhým lidem jako Ježíš Kristus, který hlásal: Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (Mt 20, 28). To vyžaduje odvahu podřídit vlastní vůli Bohu, pracovat pro všechny, bojovat za věčné štěstí a blahobyt druhých lidí. Neznám lepší cestu, jak se stát spravedlivým, než se zcela odevzdat a sloužit.