Josemaría Escrivá Obras
16

Lišky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše když kvetou. Věrni v malém, co nejvěrnější v malém. Budeme—li se o to snažit, naučíme se s důvěrou utíkat do náruče Panny Marie, jako její děti. Neříkal jsem vám na začátku, že my všichni máme málo let, jenom tolik, kolik se jich snažíme žít v důvěrném vztahu s Bohem? Takže je jen dobré, abychom se, my ubozí a malí, přiblížili k veliké a svaté neporušenosti Boží matky, která je i matkou naší.

Mohu vám vypravovat i jiný příběh, tentokrát skutečný. Mohu vám ho vyprávět, je to už dlouho, co se to přihodilo. Snad vám jeho jadrné vyjadřování leccos osvětlí. Měl jsem duchovní cvičení pro kněze z různých diecézí. Laskavě jsem je vybízel, aby za mnou přišli a promluvili jsme si spolu, aby ulehčili svému svědomí, protože i my, kněží, potřebujeme bratrskou radu a pomoc. Začal jsem mluvit a jedním knězem, byl to poněkud neotesaný, ale upřímný a velkorysý venkovský farář. Snažil jsem se z něho něco dostat, jemně a důtklivě, abych mohl ošetřit každou ránu jeho duše. V jisté chvíli mě přerušil a řekl asi toto: strašně závidím svému oslovi, sloužil na sedmi farách a nedá se o něm říci nic špatného. Kdybych tak na tom byl stejně!

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další