Dobře si pamatuji z dětství na značky, které u nás v horách umísťovali u cest, poutaly tehdy mou pozornost vysoké tyče, většinou natřené na červeno. Vysvětlili mi tehdy, že když padá sníh a cesty, pole. pastviny i lesy, skály i rokle zapadají sněhem, tyto tyče vyčnívají jako jisté orientační body, aby všichni vždy věděli, kudy vede cesta.

V duchovním životě je něco podobného. Bývá jaro a léto, ale také přicházejí zimy, dny bez slunce a bezměsíčné noci. Nemůžeme dopustit, aby náš vztah k Ježíši Kristu závisel na naší náladě, na změně naší povahy. Takové postoje prozrazují sobectví, pohodlnost a jsou samozřejmě neslučitelné s láskou.

A proto ve chvílích sněžení a vánice budou dobré zbožné praktiky —nic sentimentálního— dobře zakořeněné a přizpůsobené na život každého jednotlivého člověka jako ty červené tyče, které nám budou stále ukazovat správný směr, dokud Pán nerozhodne, aby zase zazářilo slunce, roztál led a srdce se znovu rozechvělo, zapáleno ohněm, který ve skutečnosti nikdy neuhasl, byly to jen žhavé uhlíky skryté popelem v čase zkoušky, menšího úsilí nebo nedostatečné oběti.