Znovu si vzpomínám na své mládí, na eucharistické průvody. Jaké to tehdy bylo vyznání víry! Zdá se mi, že dodnes slyším onen liturgický zpěv, cítím vůni kadidla, vidím tisíce a tisíce mužů, každého s velkou svící —která je jako symbol ubohosti— ale s dětským srdcem, muže, který se sotva odváží pozvednout oči na tvář svého otce. "Uznej a pohleď, jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina, svého Boha". Obnovme pevné rozhodnutí, že se nikdy neodvrátíme od Pána kvůli nějakým pozemským záležitostem. Obnovujme konkrétními předsevzetími svou touhu po Bohu: jako děti, které uznávají vlastní nedostatečnost a hledají a bez ustání volají svého Otce.

Ale vrátím se teď k tomu, o čem jsem mluvil před tím: je třeba naučit se být jako děti, je třeba naučit se být Božími dětmi. A toto smýšlení zároveň předávat druhým lidem. To způsobí, že i přes svou přirozenou slabost budeme "silni ve víře", bohatí na skutky a na své cestě budeme jisti, že i když se dopustíme jakéhokoliv omylu, i toho nejhoršího, že správně zareagujeme a zase se vrátíme na správnou cestu Božích dětí, která vede tam, kde nás očekává otevřená náruč Boha—Otce.

Kdo z nás se nepamatuje na otcovu náruč? Patrně nebyla tak mazlivá, tak sladká a jemná jako náruč matčina. Ale jeho mohutné, silné paže nás tiskly k sobě vřele a bezpečně, Díky, Pane, za ty tvrdé ruce! Díky, za ty silné ruce. Díky za to jemné a velké srdce. Téměř jsem Ti chtěl vzdát díky i za své omyly. Ale ne, vždyť Ty je přece nechceš! Ale máš pro ně pochopení, promíjíš je a odpouštíš je.

Tuto moudrost od nás Bůh očekává: jako v matematice: uznat, že jsme úplné nuly. Ale náš Otec Bůh nás miluje každého takového, jaký je. Já, který nejsem nic než obyčejný člověk, mám rád každého z vás takového, jaký je. Uvědomte si tedy, jaká je asi Boží láska, abychom tedy bojovali, abychom se snažili uspořádat svůj život podle svého správně formovaného svědomí.