Josemaría Escrivá Obras
148

Znovu si vzpomínám na své mládí, na eucharistické průvody. Jaké to tehdy bylo vyznání víry! Zdá se mi, že dodnes slyším onen liturgický zpěv, cítím vůni kadidla, vidím tisíce a tisíce mužů, každého s velkou svící —která je jako symbol ubohosti— ale s dětským srdcem, muže, který se sotva odváží pozvednout oči na tvář svého otce. "Uznej a pohleď, jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina, svého Boha". Obnovme pevné rozhodnutí, že se nikdy neodvrátíme od Pána kvůli nějakým pozemským záležitostem. Obnovujme konkrétními předsevzetími svou touhu po Bohu: jako děti, které uznávají vlastní nedostatečnost a hledají a bez ustání volají svého Otce.

Ale vrátím se teď k tomu, o čem jsem mluvil před tím: je třeba naučit se být jako děti, je třeba naučit se být Božími dětmi. A toto smýšlení zároveň předávat druhým lidem. To způsobí, že i přes svou přirozenou slabost budeme "silni ve víře", bohatí na skutky a na své cestě budeme jisti, že i když se dopustíme jakéhokoliv omylu, i toho nejhoršího, že správně zareagujeme a zase se vrátíme na správnou cestu Božích dětí, která vede tam, kde nás očekává otevřená náruč Boha—Otce.

Kdo z nás se nepamatuje na otcovu náruč? Patrně nebyla tak mazlivá, tak sladká a jemná jako náruč matčina. Ale jeho mohutné, silné paže nás tiskly k sobě vřele a bezpečně, Díky, Pane, za ty tvrdé ruce! Díky, za ty silné ruce. Díky za to jemné a velké srdce. Téměř jsem Ti chtěl vzdát díky i za své omyly. Ale ne, vždyť Ty je přece nechceš! Ale máš pro ně pochopení, promíjíš je a odpouštíš je.

Tuto moudrost od nás Bůh očekává: jako v matematice: uznat, že jsme úplné nuly. Ale náš Otec Bůh nás miluje každého takového, jaký je. Já, který nejsem nic než obyčejný člověk, mám rád každého z vás takového, jaký je. Uvědomte si tedy, jaká je asi Boží láska, abychom tedy bojovali, abychom se snažili uspořádat svůj život podle svého správně formovaného svědomí.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další