Josemaría Escrivá Obras
145

Obraťme svůj zrak znovu na našeho Mistra. Snad i ty slyšíš v této chvíli výčitku, řečenou kdysi Tomášovi: vlož sem prst a podívej se na mé, ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku, a nebuď nevěřící, ale věřící a spolu s apoštoly z tvého srdce vytryskne upřímně kající zvolání: Můj Pane a můj Bože, uznávám Tě definitivně za mistra a už navždy —s tvou pomocí— chci poznávat tvé učení a budu se snažit věrně podle něho jednat.

O několik stránek dříve znovu vidíme v evangeliu scénu, kdy se Ježíš uchyluje do ústraní, aby se modlil. Učednice jsou poblíž a patrně ho pozorují. Když přestane, jeden z jeho učedníků ho prosí: Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky. Ježíš jim odpovídá: když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé.

Všimněte si té překvapující odpovědi: učedníci jsou stále s Ježíšem a mezi řečí je Pán učí, jak se mají modlit, zjevuje jim velké tajemství Boží lásky: že jsme Božími dětmi a že se s důvěrou můžeme odmlouvat s Bohem, tak jako si dítě povídá se svým otcem.

Když vidím, jak si někteří lidé představují zbožný život, jak si někteří křesťané představují, jak by se měli domlouvat se svým Pánem a vykládají mi o této trapné teoretické, formální představě, zamořené bezduchými, otřepanými modlitbičkami, které spíše vyhovují anonymní modlitbě než osobnímu rozhovoru mezi naším Bohem Otcem a tebou —opravdová ústní modlitba nemůže být nikdy anonymní —vzpomínám si na radu našeho Pána: Když se modlíte, nebuďte při tom povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Nebuďte tedy jako oni. Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. A k tomu dodává jeden z Církevních Otců: myslím, že Kristus nám poroučí, abychom se vyhýbali dlouhým modlitbám; ale dlouhým ne co do času, ale co do nekonečného množství slov... Sám Pán nám ukázal příklad vdovy, která svými prosbami zvítězila nad zatvrzelostí nespravedlivého soudce; a další příklad onoho člověka, který přišel v nevhodnou noční dobu a dosáhne toho, že jeho přítel vstane, ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost. (srv Lk 11, 5—8, 18, 1—8). Těmito dvěma podobenstvími nás Kristus vyzývá, abychom se modlili vytrvale, ale ne abychom skládali nekonečné modlitby, ale abychom mu prostě vyprávěli o svých potřebách.

V každém případě, když se vám na začátku meditace nedaří soustředit pozornost na rozhovor s Bohem, když se cítíte vyprahlí a zdá se vám, že nejste schopni vyjádřit jedinou pořádnou myšlenku, nebo se vám zdá, že jste jakoby bez citu, pak vám radím to, co jsem se v takovém případě snažil dělat já sám: řekněte svém Otci alespoň několik slov: Pane, vždyť já se neumím modlit, vždyť mě nenapadá nic, co bych ti vyprávěl!... A uvidíte, že už v tomto okamžiku jste se vlastně začali modlit.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další