Z důvodu, které nejsou jen věcí náhody, ale které zná jistě Ježíš, který je tu před námi ve svatostánku, jsem ve svém životě dokonale poznal a uvědomil si, že jsem Boži syn, a pocítil jsem radost, že jsem se mohl ponořit do srdce svého Otce, abych mohl napravovat očisťovat se, abych mu mohl sloužit a chápat všechny lidi a odpouštět jim na základě jeho lásky a mé pokory.

Proto bych dnes na vás chtěl naléhat, že je nutné, abychom se všichni —vy i já— vzpamatovali a probudili se ze spánku slabosti, do kterého tak snadno upadáme, a abychom znovu procitli a uvědomili si hned teď, co to znamená, že jsme Boží děti.

Ježíšův příklad, Kristův konkrétní život v Orientě, to vše nám pomáhá nechat se prodchnout touto pravdou. Když přijímáme svědectví lidské, čteme v Epištole, tím větší má platnost svědectví Boží. A v čem spočívá svědectví Boží? Na to říká sv. Jan: Hleďte, jak velkou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme… Milovaní, už teď jsme Boží dětí.

Já sám jsem se po léta snažil opírat se o tuto radostnou skutečnost. Moje modlitba byla vždy stejná, jen mívala jiné zabarvení. Říkal jsem třeba: Pane, ty jsi mě poslal právě sem; ty jsi mi svěřil to či ono a já ti důvěřuji. Vím, že jsi můj Otec. Vždy jsem pozoroval, že malé děti si jsou naprosto jisti svými otci. Moje kněžská zkušenost mi potvrzuje, že odevzdat se do rukou Božích vede k pevné, hluboké a upřímné zbožnosti a odhodlání neustále pracovat na Božím díle.