Na Bílou neděli si připomínám starý zbožný zvyk mého rodného kraje: Tento den, kdy nás liturgie vyzývá, abychom toužili po duchovním pokrmu —rationabile, sine dolo lac concupiscite, "mějte touhu po duchovním, nefalšovaném mléce"—, bývalo zvykem přinášet nemocným svaté přijímání —a nemuselo ani jít o vážné nemoci— aby tito nemocní mohli splnit svou velikonoční povinnost. V některých velkých městech pořádala každá farnost eucharistický průvod. Pamatuje se, že v době mých univerzitních studií se běžně stávalo, že se na hlavní ulici v Zaragoze třeba setkaly tři průvody, ve kterých kráčeli pouze muži —tisíce mužů— s velkými zapálenými svícemi. Statní muži provázeli svátostného Pána, jejich víra byla jistě větší než ty svíce, které vážily několik kilogramů.

Dnes v noci jsem se několikrát probudil a tak jsem opakoval krátkou modlitbu, quasi modo geniti infantes (1 Petr 2,2), jako novorozené děti… Protože bychom měli být velmi silní, velmi pevní, schopni ovlivňovat prostředí, ve kterém žijeme, ale přesto je správné, abychom se před Bohem považovali za malé děti.

Quasi modo geniti infantes, rationabile, sine dolo lac concupiscite, jako novorozené děti mějte touhu po duchovním nefalšovaném mléce¨. Jak báječný je tento verš z listu svatého Petra. A velmi dobře chápu, proč liturgie pokračuje takto: exultate Dei auditori nostro: jubilate Deo Jacob, plesejte Bohu, chvalte Boha Jakubova, který je i naším Pánem a Otcem. Dnes bych však chtěl, abyste se mnou rozjímali o Nejsvětější Svátosti Oltářní, která vzbuzuje v našem srdci touhu, aby co nejvíce chválilo Ježíše, chtěl bych, abychom rozjímali o tom, že máte jistotu, že jsme Boží děti a přemýšleli o tom, co z toho plyne pro ty, kdo se snaží žit se šlechetným úsilím svou křesťanskou víru.