Josemaría Escrivá Obras
14

Kdysi na počátku čtyřicátých let jsem hodně cestoval po Valencii. Neměl jsem tehdy žádné společenství a míst —jako vás dnes— a s těmi, kdo se se mnou, nepatrným knězem, setkávali, jsem se modlil, kde to jen šlo, někdy večer, třeba na odlehlé pláži. Jako první Mistrovi přátelé. Vzpomínáš? Sv. Lukáš píše, že když s Petrem vycházeli z Tyru do Jeruzaléma, všichni je vyprovázeli i se ženami a dětmi až za město. Na břehu jsme klekli a pomodlili se.

Tehdy jednou večer při jednom z nádherných západů slunce jsme uviděli, jak se ke břehu blíží loďka. Vyskočilo z ní několik snědých statných mužů, těla měli jako z kamene, byli mokří, s nahou hrudí, ošlehaní větrem, takže vypadali jako z bronzu. Začali vytahovat z vody síť plnou stříbřitých ryb. Tahali velmi horlivě, nohy zabořeny do písku, s úžasnou energií. Najednou přiběhl nějaký malý chlapec, také opálený, chytil se svýma ručkama za provaz a začal tahat, zjevně nešikovně. Ti drsní rybáři, jistě ne moc jemní, se jistě dojali a dovolili tomu malému chlapci, aby jim pomáhal, neposílali ho pryč, ačkoliv jim spíše překážel.

Myslel jsem na vás a na sebe, ačkoliv jsem vás ještě neznal na každodenní tahání za provaz, na tolik jiných věcí. Jestliže předstoupíme před Boha jako to malé dítě, přesvědčeni o své slabosti, ale odhodláni podporovat jeho plány, snadněji dosáhneme cíle: dovlečeme tu síť až na břeh, protože tam, kde naše síly selhávají, tam zasahuje síla Boží.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další