Mohl bych dále uvádět další příklady —uvedl jsem jen to, co mě právě napadlo— kterých bys mohl využívat, aby ses stále více přibližoval Bohu i svému bližnímu. Jestliže jsem uvedl tyto příklady, není to proto, že bych pohrdal velkými skutky kajícnosti; naopak, ukazuje se, že jsou správné a užitečné, ba dokonce nutné, jestliže Pán na takovou cestu povolává, ale vždy je třeba mít schválení duchovního rádce. Ale chci tě upozornit, že velké skutky kajícnosti bývají provázeny i velkými pády, vyvolanými pýchou. A naopak, při touze dělat Bohu radost v drobných osobních bojích —jako třeba usmát se, když se mi nechce: ostatně ujišťuji vás, že jeden úsměv bývá někdy obtížnější než hodina strávená v žíněném rouchu— je obtížné dát podnět k pýše, ke směšné naivnosti, abychom se považovali za významné hrdiny: jsme jako dítě, kterému se sotva podaří nabídnout svému otci nějakou nicotnou věc, která je však přijímána s nesmírným potěšením.

Tak tedy: křesťan by se měl stále vzpírat? Ano, ale s láskou. Protože tento poklad svého povolání máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu a ne nám. Na všech stranách jsme tísněni, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle.