Vezměme si i jiné příklady z obyčejného života. Svatý Pavel o nich mluví: kdo se chce zúčastnit nějakého závodu, zachovává ve všem zdrženlivost; oni to dělají, aby získali věnec pomíjející, ale my věnec nepomíjející. Stačí, abyste se podívali kolem sebe. Všimněte si, jaké oběti podstupují, ať chtějí či nechtějí, muži i ženy kvůli péči o své tělo, o své zdraví, kvůli ocenění od druhých lidí… Copak nebudeme i my schopni dát se pohnout nesmírnou Boží láskou, tak špatně lidmi opětovanou, a nebudeme umrtvovat to, co je třeba umrtvit, aby naše duše i naše srdce toužilo po Pánu?

Smysl křesťanství je ve svědomí mnoha lidí natolik pokřiven, že když se mluví o umrtvování a o pokání, myslí se tím pouze velké posty a žíněná roucha, o kterých se vypráví v obdivuhodných líčeních ze života svatých. Na začátku této úvahu jsme si jasně řekli, že máme napodobovat Ježíše Krista a že On má být vzorem pro naše jednání. Je pravda, že se připravoval na začátek svého veřejného působení tím, že odešel na poušť, aby se tam postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, ale před tím i potom se cvičil v ctnosti umírněnosti tak přirozeně, že toho jeho nepřátelé využili, aby ho pomluvili, že je žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků.