130

Vzpomínám si nyní —jistě někteří z vás jste to ode mne už slyšeli jindy— na sen, který měl jeden spisovatel španělského "zlatého věku". V tomto snu před sebou vidí dvě cesty. Jedna je široká a sjízdná, pohodlná, je na ní hodně hospod a hostinců i jiných zábavných a příjemných míst. Lidé po ní jedou na koních nebo na vozech za hudby a smíchu —pošetilého chechtání— je na ní vidět množství lidí opojených zdánlivou a prchavou rozkoší; tato cesta totiž končí bezednou propastí. Je to cesta lidí světského zaměření, měšťáků: dávají okázale najevo radost, kterou ve skutečnosti ani nepociťují, nenasytně vyhledávají všechno možné pohodlí a rozkoš…, děsí je bolest, odříkání, oběť. Nechtějí nic vědět o Kristově kříži, myslí, že taková věc je jenom pro blázny. Ale oni sami jsou pošetilí: jsou otroky závisti, obžerství, smyslnosti, končí velmi špatně a pozdě si uvědomí, že za jalové nicotnosti promrhali své pozemské i věčné štěstí. Upozorňuje na to i Pán: Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?.

Jiným směrem vede v tomto snu další cesta: je tak úzká a strmá, že po ní nelze jet na koni. Všichni po ní putují pěšky, třeba ani nejdou rovně, ale s klidnou tváří šlapou v trní a vyhýbají se kamenům. Na některých místech zanechávají cáry svých šatů, dokonce někde i cáry kůže. Ale na konci je očekává krásná zahrada, věčné štěstí, nebe. Je to cesta svatých a pokorných, těch, kdo se z lásky k Ježíši Kristu radostně obětují za druhé, je to cesta těch, kdo se nebojí jít do kopce, s láskou nesou svůj kříž, byť vážil sebevíc, protože vědí, že i když je bude tížit, budou zase moci povstat a stoupat dál. Silou těchto poutníků je Kristus.

Odkazy na Písmo svaté
Bod v jiném jazyce