Působí mi zármutek, když se dozvím, že nějaký katolík —Boží syn, který je křtem povolán, aby byl druhým Kristem— uklidní své svědomí formální zbožností, jakousi nábožností, která ho přiměje občas se pomodlit, pouze tehdy, když si myslí, že se mu to hodí, chodí na mši svatou v předepsané dny —a to ještě ne po každé— přitom pečlivě sleduje, aby měl v pořádku zažívání, jí pravidelně v určitou dobu, polevuje ve víře, mění ji za mísu čočovice, jen aby se nemusel případně vzdát svého postavení… A potom drze a opovážlivě použije pro svůj postoj nálepky: křesťan. Ne! Nespokojme se s nálepkami, chtěl bych, abyste byli dokonalými křesťany, a proto musíte nekompromisně hledat vhodný duchovní pokrm.

Z vlastní zkušenosti jistě dobře víte —a mnohokrát jste to slyšeli i ode mne, když jsem chtěl předejít malomyslnosti— že duchovní život spočívá v tom, že se každý den začíná znovu a zase znovu, a cítíte jistě ve svém srdci, stejně jako to cítím já, že to musíme dělat bez ustání. Patrně jste to pozorovali při zpytování svědomí —mně se to stává také; promiňte, že se stále odvolávám na sebe, ale když k vám mluvím, obracím se na Pána s potřebami vlastní duše— že opakovaně prohráváte a často se vám zdá, že tyto malé prohry jsou neobyčejně závažné, protože svědčí o zřejmém nedostatku lásky, odevzdanosti, ducha oběti, ohleduplnosti. Snažte se o zlepšení s upřímnou lítostí, ale nezneklidňujte se.