Dnešní zamyšlení zakončíme úvahou, kterou nám nabízí evangelium dnešní mše svaté: Šest dní před velikonocemi přešel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. Tam mu připravili večeři a Marta obsluhovala. Lazar byl jeden z těch, kteří s ním byli u stolu. Marie vzala libru drahocenného oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a utřela mu je svými vlasy. Dům se naplnil vůní toho oleje. Jak jasný projev velkomyslnosti toto Mariino plýtvání! Jidáš naříká, že přišel nazmar drahocenný olej —ve své lakotě si to spočítal velmi dobře— nejméně za tři sta denárů.

Pravé nelpění na ničem vede k tomu, že jsme velkodušní k Bohu i svým bratřím, že pracujeme, že hledáme prostředky, jak pomoci těm, kdo jsou v nouzi, že se zcela vydáváme pro druhé. Žádný křesťan se nemůže spokojit s prací, která by mu umožnila vydělat to, co potřebuje pro sebe a pro svou rodinu, jeho velkorysé srdce ho přinutí, aby přiložil ruku k dílu a podporoval i druhé lidi, vede ho k tomu milosrdná láska a cit pro spravedlnost, jak píše sv. Pavel v listě k Římanům: Makedonie a Achája se totiž rozhodly, že uspořádají sbírku pro chudé křesťany v Jeruzalémě. Ano, tak se rozhodly, protože sami jsou jejich dlužníky. Pohanům se přece dostalo účasti v duchovních darech židů, proto zase mají povinnost, aby jim pomohli v dobrech pozemských.

Nebudete skoupí ani lakomí k tomu, kdo ve své velkorysosti zašel tak daleko, že se zcela vydal. Myslíte na to, co vás stojí —i z ekonomického hlediska— že jste křesťané? Ale hlavně nezapomínejte, že Bůh miluje radostného dárce. A bůh je dosti mocný, aby vás hojně zahrnul svými dary, takže pak budete mít vždycky a ve všem dostatek, že stačíte i na to, abyste dělali mnoho dobrých skutků.

Až budeme v tomto týdnu rozjímat o bolestech Ježíše Krista, poprosme Nejsvětější Pannu, abychom jako ona i my uměli uvažovat o všech těchto věcech a uchovávat je ve svých srdcích.