Před více než 25 let jsem chodil do jedné charitativní jídelny pro žebráky, kteří za den ne jedli jiné jídlo než to, co se tam rozdávalo. Bylo to velká místnost, s kterou se starala skupinka dobročinných žen. Po prvním rozdílení jídla přicházeli sebrat zbytky ještě další žebráci a mezi lidmi této druhé skupiny zaujal mou pozornost jeden člověk, který měl vlastní kovovou lžíci. Opatrně je vždy vytáhl z kapsy, žádostivě, požitkářsky se na ni podíval, a když snědl svou porci, znovu se zadíval na tu lžíci a jeho oči, jako by říkaly: je moje!, pečlivě ji olízal a spokojeně ji zase zastrčil mezi záhyby svých chatrných šatů. Opravdu byla jeho! Ubohý chudák, který se mezi svými druhy v neštěstí považoval za boháče.

Znal jsem tehdy jednu dámu s vysokým šlechtickým titulem "Grande de Espaňa". Před Bohem to nic neznamená: všichni jsme si rovni, všichni jsme potomci Adama a Evy, slabí lidé, mající své dobré vlastnosti i své chyby, schopni —když Bůh dopustí— těch nejhorších zločinů. Skrze Kristovo vykoupení neexistuje žádný rozdíl zdůvodnitelný rasou, jazykem, barvou pleti, rodem, majetkem… všichni jsme Boží děti. Ta žena, o které mluvím, bydlela ve vznešeném šlechtickém sídle, ale sama pro sebe neutratila ani dvě pesety za den. Ale naopak velmi štědře odměňovala své služebnictvo a zbylé prostředky věnovala na pomoc potřebným. Ona sama žila velmi chudě. Tato žena měla velký majetek, po kterém touží mnoho lidí, ale ona byla osobně chudá, žila v odříkání, ode všeho zcela oproštěná. Pochopili jste mě? Ostatně stačí zaposlouchat se do slov našeho Pána: blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.

Jestliže i ty chceš mít tohoto ducha odříkání, radím ti, abys byl skoupý sám k sobě a velmi štědrý vůči druhým; vyvaruj se zbytečných výdajů kvůli přepychu, rozmaru, marnivosti, pohodlí… nevymýšlej si zbytečné potřeby. Jedním slovem, nauč se od svatého Pavla žít v odříkání a žít v hojnosti, v sytosti i v hladovění, s nadbytkem i s nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. A jako apoštol Pavel i my zvítězíme v tomto duchovním boji, budeme—li mít volné, ničím nespoutané srdce.

Všichni kdo vcházíme na zápasiště víry, píše sv. Řehoř Veliký, berem na sebe úkol bojovat proti zlým duchům. Ďábel na tomto světě nic nemá, a jelikož útočí nahý, i my musíme bojovat nazí. Protože když někdo bude bojovat oblečen s někým, kdo na sobě nic nemá, bude brzy poražen, protože jeho protivník ho má za co popadnout. A co jiného jsou věci tohoto světa než jakési oblečen?