Když jednáme normálně —jako naši bližní— a se smyslem pro nadpřirozeno, neděláme nic jiného, než že následujeme příkladu Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka. Všimněte si, že celý jeho život je dokonale přirozený. Žije tři desítky let, aniž by vzbuzoval pozornost, jako obyčejný řemeslník, a ve své vesnici je znám jako syn tesaře. A během veřejného života také nevidíme nic podivného nebo dokonce výstředního. Byl obklopen přáteli jako jeho spoluobčané a choval se stejně jako oni. Natolik byl obyčejný, že Jidáš, když ho chtěl označit, potřeboval smluvit nějaké znamení: Koho políbím, ten to je. Na Ježíšovi nebylo nic výstředního. Osobně jsem dojat tímto tak normálním jednáním našeho Mistra, který žije jako každý jiný člověk.

Jan Křtitel, který měl zvláštní povolání, se oblékal do velbloudí srsti a živil se kobylkami a lesním medem. Spasitel nosil nesešívanou tuniku, jedl a pil to, co ostatní, radoval se ze štěstí druhých, dojímal se bolestí bližního, nebránil se odpočinku, který mu nabídli přátelé, a každý o něm věděl, že si po léta vydělával na živobytí prací svých rukou spolu s tesařem Josefem. Tak bychom měli žít i my uprostřed světa: jako náš Pán. Řekl bych to stručně, že bychom měli chodit v čistém oblečení, mít čisté tělo a hlavně čistou duši.

A dokonce —proč si toho nevšimnout— Pán, který hlásá tak nádherné nelpění na pozemských věcech, zároveň projevuje obdivuhodnou péči o to, aby se jimi neplýtvalo. Po onom zázračném rozmnožení chlebů, kterými tak velkoryse nasytil více než pět tisíc mužů, řekl svým učedníkům: Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar. Sebrali je tedy a bylo toho plných dvanáct košů. Když o této scéně budete pozorně přemýšlet, naučíte se neškudlit, ale být dobrými správci vloh i materielních prostředků, které vám Bůh poskytne.