Josemaría Escrivá Obras
112

Stačí, abychom se zmínili o několika projevech lásky vtěleného Boha, a jeho velkomyslnost se musí nutně dotknout našeho srdce, zapálí nás a jemně nás vede ke kajícné lítosti nad naším jednáním, tak často špatným a sobeckým. Ježíš Kristus nemá nic proti tomu, aby se ponížil a aby nás tak pozvedl z naší slabosti k důstojnosti Božích dětí, svých bratří. Ale my, ty i já, se tak často pyšníme schopnostmi a nadáním, které jsme dostali, a tak se vyvyšujeme nad ostatní lidi, jako by zásluhu na tom, že něco uděláme poměrně dokonale, jsme měli výhradně my sami: Máš něco, co bys nedostal od Boha? A když jsi dostal, proč se vychloubáš, jak bys to nedostal?

Když budeme uvažovat o tom, jak se Bůh zcela odevzdal a ponížil —říkám to proto, abyste o tom přemýšleli každý sám a myslel při tom sám na sebe— pak domýšlivost pyšného člověka se jeví jak strašný hřích, právě protože jeho jednání je přesně opačné, než jaké nám ukázal Ježíš Kristus svým příkladem. Přemýšlejte o tom dobře: On, Bůh, se pokořil. A člověk, pyšný na své “já“, se snaží za každou cenu povyšovat a nechce uznat, že je stvořen z hlíny.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další