Josemaría Escrivá Obras
101

Když slyšíme o pýše, patrně si představujeme despotické, zotročující jednání: hlučné hlasy, které provolávají slávu vítězi, který prochází jako nějaký římský císař vysokými oblouky, trochu skloní hlavu, protože se bojí, aby se jeho slavné čelo snad nedotklo bílého mramoru.

Buďme realisté: taková pýcha patří jen mezi bájné výmysly. My musíme bojovat proti jiným formám pýchy, které se vyskytují mnohem častěji a jsou rafinovanější: je to pýcha, která oceňuje více sebe než bližního, je to zbytečné mluveni, myšlenky, gesta, jistá téměř chorobná nedůtklivost, když náš urážejí slova a činy, které žádnou urážkou nejsou.

Toto všechno může být a je vážným pokušením. Člověk se považuje za slunce a střed všehomíra. Všechno se musí točit kolem něho. A nezřídka se s chorobnou úzkostlivostí uchyluje až k předstírání bolesti, zármutku a nemoci, jen aby všichni ostatní o něho pečovali a hýčkali ho.

Mnoho konfliktů v duchovím životě mnoha lidí působí představivost: co když řekli to či ono..., co když budou myslet..., co když mě budou považovat za... A takový člověk pak trpí smutnou a hloupou nadutostí, neodůvodněnou podezíravostí. Při tomto nešťastném nepodloženém podezřívání je neustále zahořklý a snaží se vnést neklid i mezi ostatní lidi, protože neumí být pokorný, protože se nenaučil zapomínat sám na sebe a dávat se pro Boží lásku do služby druhým lidem.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další