Seznam bodů

Víc dosáhne ten, kdo doráží zblízka… Proto se přibliž Bohu: snaž se být svatým.

Rád přirovnávám vnitřní život k oblečení, ke svatebnímu šatu, o kterém mluví evangelium. Tkaninu tvoří zbožné návyky a praktiky, které, jako vlákna, dávají látce pevnost. A podobně jako se šaty ničí jedinou trhlinou, i když zbytek je nepoškozen, tak i jestliže se modlíš, jestliže pracuješ, ale nejsi zbožný — nebo naopak —, pak tvůj vnitřní život není — abych tak řekl — celistvý.

Jsem zvědav, kdy si konečně uvědomíš, že tvoje jediná možná cesta je hledat opravdově svatost!

Rozhodni se — neuraz se — brát Boha vážně. Tvoje lehkovážnost — jestliže s ní nebudeš bojovat — může skončit jako smutný rouhavý výsměch.

Někdy dopustíš, aby se tvůj špatný charakter, který proniká na povrch při nejedné příležitosti, projevil s příšernou tvrdostí. Jindy se nesnažíš uspořádat své srdce a své myšlenky tak, aby byly místem darovaným Nejsvětější Trojici… A vždycky nakonec zůstáváš vzdálen Ježíšovi, kterého znáš jen málo…

— Tak nikdy nebudeš mít opravdu vnitřní život.

„Iesus Christus, perfectus Deus, perfectus Homo“ — Ježíš Kristus, opravdový Bůh a opravdový člověk.

Je mnoho křesťanů, kteří následují Krista a žasnou nad jeho božstvím. Zapomínají však na něho jako na člověka…, a troskotají při cvičení nadpřirozených ctností — přes všechen ten vnější balast zbožnosti

— protože nedělají nic pro tom aby získali ctnosti lidské.

Lék na všechno: osobní svatost! — Proto byli svatí plni pokoje, síly, radosti, jistoty…

Až dosud jsi nepochopil poselství, které my, křesťané, přinášíme ostatním lidem: skrytou nádheru vnitřního života. Jaký nový svět před nimi rozprostíráš!

Kolik nových věcí jsi odhalil! — Nicméně občas jsi naivní a myslíš si, že jsi už viděl všechno, že už všechno víš… A pak se dotýkáš rukama jedinečného a nezbadatelného bohatství Pánových pokladů a On ti vždycky ukazuje „nové věci“. Jestliže mu odpovídáš s láskou a opravdovostí: a tedy chápeš, že jsi na začátku cesty, protože svatost spočívá ve ztotožnění s Bohem, s naším Bohem, jenž je nekonečný a nevyčerpatelný.

K pochopení „věcí Božích“ se dospívá spíše láskou než studiem.

Proto musíš pracovat, musíš studovat, musíš přijmout nemoc, musíš být skromný… a přitom milovat!

Pro tvé denní zpytování: nechal jsem uplynout nějakou hodinu, aniž bych mluvil se svým Otcem — Bohem?… Hovořil jsem s ním se synovskou láskou? — Smíš to!

Nemusíme si nic namlouvat… — Bůh není nějaký stín, vzdálená bytost, která nás stvoří a pak nás opustí; není to pán domu, který odchází a už se nevrací. I když ho nevnímáme našimi smysly, jeho existence je daleko pravdivější než existence všech skutečností, kterých se dotýkáme a které vidíme. Bůh je tady, s námi, přítomný, živý: vidí nás, slyší nás, vede nás a pozoruje všechny naše činy, naše nejskrytější úmysly.

Věříme tomu…, ale žijeme, jako kdyby Bůh neexistoval! Proto nemáme pro něho ani jednu myšlenku, ani jedno slovo; proto ho neposloucháme ani se nesnažíme ovládat své vášně; proto mu nedáváme najevo lásku, ani ho neusmiřujeme…

— Budeme žít dál s mrtvou vírou?

Kdybys žil s vědomím přítomnosti Boží, kolika „nevyhnutelným“ pokleskům by ses vyhnul.

Jak šťastné jsou omilostněné duše, které když slyší mluvit o Ježíšovi — a On k nám mluví neustále — ho okamžitě rozeznají jako Cestu, Pravdu a Život.

— Je ti jasné, že když na tomto štěstí nemáme účast, je to proto, že nám chyběla rozhodnost následovat ho.

Znovu jsi cítil Krista velmi blízko. — A znovu jsi pochopil, že všechno musíš udělat pro Něho.

Přibliž se více k Pánu… ještě víc! — Až se stane tvým Přítelem, tvým Důvěrníkem, tvým Průvodcem.

Každým dnem se ti zdá, že jsi víc ponořen v Boha… říkáš mi. — Pak tedy budeš každým dnem blíž svým bratřím.

Jestliže jsi až dosud, předtím než jsi ho potkal, chtěl běžet ve svém životě s otevřenýma očima, aby ti nic neuniklo, od této chvíle máš běžet s čistým pohledem, abys viděl spolu s Ním to, co tě doopravdy zajímá!

Když člověk žije vnitřním životem, pak se v protivenstvích uchyluje k Bohu tak samozřejmě, jako se z otevřené rány čistí krev.

„Toto je mé tělo“, a Ježíš se obětoval, skrývaje se pod způsobou chleba. Nyní je v ní se svým tělem a svou krví, se svou duší a svým božstvím: stejně jako v den, kdy Tomáš vložil prsty do jeho slavných ran.

Avšak ty, při kolika příležitostech procházíš kolem, aniž bys naznačil alespoň letmý zdvořilostní pozdrav, kterým zdravíš jakoukoliv známou osobu, kterou náhodně potkáš.

— Máš daleko méně víry než Tomáš!

Jestliže by proto, aby tebe osvobodili, zavřeli do vězení tvého blízkého přítele, nesnažil by ses ho navštívit, mluvit s ním chvíli, přinést mu dárky, poskytnout mu přátelské teplo a útěchu?… A kdyby tento rozhovor s uvězněným měl moc zachránit tě od zla a poskytnout ti dobro…, přerušoval bys ho?

A kdyby se místo o přítele jednalo o tvého vlastního otce nebo tvého bratra?

— Jak se zachováš?

Ježíš zůstal ve svaté hostii kvůli nám!: aby pobýval vedle nás, aby nás podpíral, aby nás vedl. — A láska se splácí láskou.

— Jak bychom nespěchali k svatostánku, každý den, i když by to bylo jen na pár minut, abychom mu přinesli svůj pozdrav a svou synovskou a bratrskou lásku?

Viděls už někdy tu scénu? — Nějaký seržant nebo poručík s nízkou hodností…, a proti němu jde dobře urostlý branec, který vypadá líp než důstojníci, ale zasalutuje a dostane se mu odpovědi.

Přemýšlej o kontrastu.

— Ze svatostánku kostela se k tobě blíží Kristus — opravdový Bůh a opravdový člověk —, který za tebe zemřel na kříži a který ti dává všechna dobra, jež potřebuješ… A ty procházíš bez povšimnutí.

Začal jsi Ho denně navštěvovat… — Neudivuje mne, že mi říkáš: začínám bláznivě milovat světlo svatostánku.

Ať nechybí každodenní „Ježíši, miluji tě“ a duchovní přijímání — alespoň — jako zadostiučinění za všechna zneuctění a svatokrádeže, kterými trpí On proto, že je s námi.