Seznam bodů

Jsou lidé, kteří prožijí v zatrpklosti celý den, Všechno je zneklidňuje. Jdou spát s utkvělou myšlenkou: že tento jediný možný únik potrvá jen krátce. Probouzejí se s nepřátelským a odvahy zbavujícím dojmem, že zase mají před sebou další den.

Mnozí zapomněli, že Pán nás už v tomto světě nasměroval k věčnému štěstí, a neuvědomují si, že ho budou moci dosáhnout pouze ti, kdo budou kráčet po zemi s radostí dětí Božích.

Opravdový křesťan je stále připraven objevit se před Bohem. Protože v každém okamžiku — jestliže bojuje o to, aby žil jako Kristův člověk —, je připraven splnit svou povinnost.

Tváří v tvář smrti — klid! Takového tě chci mít. — Umírat ne se studeným stoicismem pohana, ale se zápalem dítěte Božího, které ví, že život se mění, ale nekončí. Zemřít?… Žít!

Byl to doktor práv a filosofie, ucházel se o profesuru na Madridské universitě. Dvě skvělé rozběhnuté kariéry.

Dostal jsem od něho zprávu: byl nemocen a přál si, abych se na něho přišel podívat. Došel jsem do penziónu, kde byl ubytován. „Otče, umírám, “ byl jeho pozdrav. Láskyplně jsem ho povzbudil. Chtěl vykonat generální zpověď. Tu noc zemřel.

Jeden architekt a jeden lékař mi ho pomáhali obléknout. — A při pohledu na to mladé tělo, které se rychle začínalo rozkládat…, jsme se všichni tři shodli na tom, že obě univerzitní kariéry nebyly ničím ve srovnání s rozhodující kariérou, kterou tento dobrý křesťan právě završil.

Všechno se dá zařídit, kromě smrti… A smrt zařídí všechno.

Smrt přijde — a bude neúprosná. Proto — jaká neplodná marnost soustřeďovat se na tento život! Podívej, jak trpí mnoho mužů a žen. Jedni proto, že jejich život se chýlí ke konci a je bolí opustit ho, druzí zas proto, že je jejich stále stejný život nudí… V žádném případě nelze považovat náš pohyb po zemi za cíl.

Je třeba vyjít z této logiky a zakotvit v jiné: té věčné! Je zapotřebí úplné změny: vyprázdnit se od sebe sama, od pomíjivých sobeckých pohnutek, aby bylo možné znovu se zrodit v Kristu, který je věčný.

Až budeš myslet na smrt, i přes své hříchy neměj strach… On už ví, že ho miluješ…, a z jakého těsta jsi udělán.

— Jestliže ho hledáš, přijme tě jako otec marnotratného syna: ale musíš ho hledat!

„Non habemus hic manentem civitatem“ — naše trvalé obydlí se nenachází na této zemi. — A abychom na to nezapomněli, objevuje se někdy tato krutá pravda v hodině smrti: nepochopení, pronásledování, pohrdání,… — A vždycky samota, protože — i když jsme obklopeni láskou — každý umírá sám.

— Zbavme se už všech pout! Připravujme se neustále na ten krok, který nás dovede do věčné přítomnosti Nejsvětější Trojice.

Čas je náš poklad, „peníze“ na zakoupení věčnosti.

Našels útěchu v pomyšlení na to, že život znamená vydat se, strávit se ve službě Bohu. — Tím, že se cele odevzdáváme Jemu, osvobozujeme se od smrti, protože ta nám přinese život.

Jeden můj přítel kněz myslel při své práci stále na Boha, držel se jeho otcovské ruky a napomáhal tomu, aby i ostatní pochopili tyto důležité myšlenky. Proto si říkal: až ty zemřeš, všechno dopadne dobře, protože dál se bude starat On.

Nedělej mi ze smrti žádnou tragedii! Protože jí není. Pouze nemilující děti se netěší na setkání s rodiči.