Seznam bodů

„Modlitba“ je pokora člověka, který uznává svou hlubokou ubohost a velikost Boha, k němuž se obrací a jehož uctívá tak, že všechno očekává od Něho a nic od sebe sama.

„Víra“ je pokora rozumu, který se vzdává svého vlastního mínění a sklání se před úsudky a autoritou církve.

„Poslušnost“ je pokora vůle, která se kvůli Bohu podrobuje cizímu chtění.

„čistota“ je pokora těla, které se podrobuje duchu.

„Pokání“ je pokora všech vášní, přinesených v oběť Pánu.

— Pokora je pravda na cestě asketického boje.

Je velká věc vědět, že před Bohem nejsi nic, protože tak tomu skutečně je.

„Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem…“ Ježíšova pokora!… Jaká je to lekce pro tebe, ubohý nástroj z hlíny! On — vždy milosrdný — tě pozdvihl a způsobil, že tvou nezaslouženě vyvýšenou ubohost prozářily sluneční paprsky milosti. A ty, kolikrát jen jsi zakrýval svou pýchu pláštěm ctnosti, spravedlnosti! A kolik příležitostí poučit se od Mistra jsi promarnil proto, žes je nedokázal uchopit nadpřirozeně.

Deprese, způsobené tím, že sám vidíš nebo že druzí odhalují tvoje vady, nemají opodstatnění… Pros o opravdovou pokoru.

Dovol, abych ti připomenul některé zjevné známky nedostatku pokory:

— myslet si, že to, co děláš nebo říkáš, je uděláno nebo řečeno lépe než to, co dělají nebo říkají druzí;

— chtít vždycky prosadit svou;

— přít se bez důvodu nebo — pokud jej máš — trvat na svém paličatě a neústupně;

— říkat své mínění, aniž by tě o to kdo žádal nebo aniž by to vyžadovala blíženecká láska;

— pohrdat míněním druhých;

— nedívat se na všechny své vlohy a dobré vlastnosti jako na propůjčené;

— neuznávat, že nejsi hoden jakékoliv pocty a uznání, dokonce ani země, po které šlapeš, a věcí, které vlastníš;

— dávat v rozhovoru za vzor sama sebe;

— mluvit o sobě špatně, aby si o tobě druzí udělali dobré mínění nebo ti odporovali;

— vymlouvat se, když se ti něco vytýká;

— zakrývat duchovnímu vůdci některé pokořující chyby, aby o tobě neztratil dobré mínění;

— poslouchat s uspokojením chvály o sobě nebo se radovat, že o tobě dobře mluvili;

— pociťovat bolest, že jiní jsou víc uznáváni než ty;

— odmítat vykonávání podřadných prací;

— přát si vyniknout a vyhledávat k tomu příležitost;

— při rozhovoru se nenápadně pochválit a dát najevo svou počestnost, chytrost, šikovnost nebo postavení;

— stydět se za to, že nemáš majetek…

Být pokorný neznamená pociťovat úzkost nebo strach.

Utečme od té falešné pokory, která se nazývá pohodlnost.

Petr mu řekl: Pane! Ty mi chceš mýt nohy? Ježíš odpověděl: To, co já činím, ty nyní nechápeš; pochopíš to potom. Petr trvá na svém: Nikdy nebudeš ty mýt nohy mně. Ježíš odpověděl: Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl. Šimon Petr se vzdává: Pane, nejen nohy, ale také ruce a hlavu.

Proti volání k naprostému odevzdání se, úplnému a rozhodnému, často stavíme falešnou skromnost, jako byla ta Petrova… Kéž bychom byli také lidé srdce, jako apoštol!: Petr nedovoluje nikomu milovat Ježíše víc než on. Plný lásky volá: Tady jsem! Umyj mi ruce, hlavu, nohy! Očisti mne celého, protože já se ti chci odevzdat bez výhrad.

Pro tebe vypisuji z jednoho dopisu: „Okouzluje mne evangelijní pokora. Ale pobuřuje mne tupá a omezená poníženost některých křesťanů, kteří tak vrhají špatné světlo na církev. Právě tyto křesťany měl na mysli onen ateistický spisovatel, když řekl, že křesťanská morálka je morálka otroků…“ Skutečně jsme služebníci; ale služebníci povýšení do kategorie dětí Božích, které se nechtějí chovat jako otroci vášní.

Vědomí, že jsi ze „špatného těsta“ — jinými slovy: tvé sebepoznání — ti dopomůže nadpřirozenému postoji, díky němuž se tvá duše bude stále víc plnit radostí a pokojem, vzdor všemu pokoření, pohrdání a pomluvám…

Po „fiat“ — Pane, ať se stane to, co chceš ty —, máš v těchto případech uvažovat takto: „řekl pouze tohle? Je vidět, že mne nezná; jinak by o mně musel říci daleko víc.“

Protože jsi přesvědčený, že si zasloužíš horší zacházení, budeš k tomu člověku pociťovat vděčnost a budeš se radovat z toho, kvůli čemu by se druhý člověk trápil.

Čím vyšší je socha, tím tvrdší a nebezpečnější bývá její pád.

Přicházej k svému duchovnímu vůdci se stále větší pokorou a vždycky včas, což je také znamení pokory.

Představuj si — a v tom se nemýlíš, protože při duchovním rozhovoru k tobě mluví sám Bůh —, že jsi jako naprosto upřímné malé dítě, které rodiče učí mluvit, číst, znát květiny a ptáky, prožívat radosti i strasti, všímat si země, po které šlape.

„Quia respexit humilitatem ancillae suse“ — Protože uviděl ponížení své služebnice…

— Každým dnem ve mně více sílí přesvědčení, že skutečná pokora je nadpřirozený základ všech ctností!

Mluv s Naší Paní, aby nás Ona sama naučila kráčet po této stezce.